LunchMeat Festival Praha 14.10.2016

Studio Lunchmeat pořádá festival moderní elektronické hudby a umění nových medií na různých neobvyklých místech. Minulé dva ročníky se konaly v bývalém kinosále v podzemí Veletržního paláce a letošní warm-up v Anežském klášteře. Hlavní večer se pak přestěhoval do rozlehlých prostor ve funkcionalistické budově bývalých Elektrických podniků, ve které například v 90. letech sídlil klub Belmondo a v roce 2010 vystoupil Alan Wilder s projektem Recoil. Změna to nebyla úplně nejšťastnější, ale program tak mohl nabobtnat na 3 stage.


Dveře se otvíraly o půl deváté a já dorazil na 9, kdy se mělo začít hrát. Ale bylo to možná až buransky brzo, takže ani ochranka nebyla na svých místech a já v klidu zabloudil do hlavního sálu, kde ještě probíhaly přípravy. Vyváděl mě sám pan ředitel festivalu, na což jsem přišel až doma, ale byl milý a vypadal jak vandrák, sympatické... 

První vystoupení se odehrálo na Elektra stage. Britské duo Sculpture nabídlo velmi chaotickou a nervní směs digitálních a analogových výbojů vystavěných kolem smyček přehrávaných s kotoučového magnetofonu, na kterém různě dlouhé pásky napínala obyčejná petka s vodou. VJ na točícím se gramofonu různě manipuloval s obrázky, překrýval je, zakrýval, posunoval, odhazoval, přihazoval a to vše se natáčelo a promítalo na plátno. Zatraceně dobré. Multiply ↔︎ Inspiration.

SHXCXCHCXSH je tajemné anonymní duo ze Švédska. Jejich naléhavé minimalistické, industriální a temné vystoupení umocnila podobně apokalyptická projekce portugalského visuálního umělce Pedro Maia, který používá staré 16mm filmy se všemi klady i zápory. Finále gradujícího setu s projekcí hořících budov patřilo mezi nejsilnější okamžiky celého festivalu. Copy ⇢ Rigid.

Patten. Do třetice duo tentokrát z Londýna. Pěkný a pestrý visuál i hudba, ale celému tomu chyběla nějaká kontinuita, třeba... Copy ≠ Control.

Kyoka. Japonka žijící v Berlíně předvedla nepředvídatelný, křehký i divoký set. Neone stage, kde hrála mě pak bavila asi nejvíc. Stísněný prostor nabitý elektrizující atmosférou. Multiply ↝ (Multi)Play.

SØS Gunver Ryberg. Dánská producentka zaplnila Neone stage typicky severskou mrazivou atmosférou, kterou mikroskopickou organicko laboratorní projekcí dotáhly k dokonalosti české studentky Damu a Famu Tereza Bartůňková a Adéla Kudlova. Jejich téměř statické obrazy výborně fungovaly a v tomto případě mi dokonce ani nevadila monotonost celého visuálu.

A stejně jako po cestě mrazivou severskou krajinou asi přijde vhod šálek horkého čaje na zahřátí, ovládly nakonec ambientní krajinu taneční hypnotické beaty a roztančili všechny přítomné... Multiply ↑ Organically.

Mezi tím na hlavní stagi na třetí pokus odtsratoval set Samuela Kerridge doprovázený originálním visuálem Andreje Boleslavského a Márie Júdové nazvaným Fatal Light Attraction. Bylo to takové světelné cnc, kdy se před Kerridgem pohybovala světla a promítala umělcův stín na plátno za ním. Minimalistické a nudné. První dva až tři tracky jsem byl ohromen, ale postavit na tomto "triku" celou show mi brzy přišlo až drze hloupé, stejně jako celé vystoupení předvádějící zefektovaně uřvaný a kytarou doprovázený glitch step. Copy ↺ Duplication.

Elektra stage, přes kterou jsem několikrát procházel mě ani jednou nedokázala zaujmout tak abych tam vydržel déle. Každopádně využití zrcadlové stěny (v sále funguje Dance Academy tanečníka Yemi A. D.) bylo velmi efektní.
Za to na mé oblíbené Neone stage se děly věci. Positive Centre se nedržel svého oblíbeného rytmu 110 bpm, ale pěkně zostra sázel industriální techno o dobrých 20 bpm rychlejší. Visuál v režii Polygon Crew (Světlonoš, Urbi et Orbi a Vojtěch Kálecký) si vystačil s černobílou projekcí, jednou zářivkou a stroboskopem. Minimalistické a účinné. A já musel znova tancovat... Multiply ➚ Acceleration.

Naposledy jsem si odskočil na hlavní stage na Legowelt. Tenhle holandský producent vypadá jako hipík, na scéně se pohybuje už 20 let a jeho zmutovaný, kovově znějící techbreak mě hodně bavil, nemluvě o masivních laserech maďarských BlurBoyz, kteří v sále předváděly blízká setkání třetího druhu... Copy = Automatic.

Ale to už bylo 5 hodin ráno a únava zvítězila, když prý na Neone stage Objekt přepisoval historii, já už klimbal ve vlaku. Bohužel...

Letošní Lunchmeat Festival patřil k akcím, které mě přesvědčili, že pídit se po nové hudbě je zatraceně zábavnější než vidět po x-té svou oblíbenou kapelu, byť by byla sebelepší...