Vrcholem mé letošní sezóny byl bezesporu reparát na závodě Okolo republiky. Loňského prvního ročníku jsem se kvůli zdravotním problémům nemohl zúčastnit, ale ředitel závodu mi dal ještě jednu šanci. Tématem druhého ročníku byla trojmezí, a tak mě čekalo hned 6 checkpointů: Hrčava, Lanžhot, Cyklokemp pod Landštejnem, Nová Pec u Lipna, Hranice u Aše a Hrádek nad Nisou. Start a cíl v Žacléři u Trutnova.
 |
| Před startem 21.8.21 9:13, v cíli 25.8.21 12:10 |
Trasu jsem naplánoval hned loni na podzim a někdy během jarního marodění jsem ještě pro jistotu přidal verzi jen po území ČR. Taky jsem si naplánoval nějaké přípravné závody v rámci projektu ultrabikers.eu, ale ten první Moravia Divide jsem kvůli prasklé lopatce místo koncem května objel až sólo začátkem července a ten druhý JES300 byl přeložen až na víkend před Okolo republiky. Jak moje přípravné závody dopadly, jste se mohli dočíst v předešlých příspěvcích.
Start závodu byl 21. srpna v 10:00 a stejně jako loni byl limit 7 dní (168 hodin). A stejně jako loni konec limitu kolidoval s Moravským Bikemaratonem v Leštině, který měl letos už 20. ročník, a já byl zatím vždy na startu. Takže úkol zněl jasně: zvládnout to rychleji, nejpozděj v pátek, abych ještě v klidu stihl přejet z Žacléře domů, a v sobotu být na startu v Leštině. Vzhledem k mým schopnostem jsem si dal jasný limit: pokud nedojedu na CP3 v Cyklokempu pod Landštejnem za 3 dny, v pondělí večer, abych mohl využít zázemí kempu, jednou se osprchovat a pořádně se vyspat v posteli, přestoupím na krátkou trasu, což pravidla umožňují.
S výbavou jsem moc nelaboroval, oproti loňsku mi přibyla jen navigace Lezyne, na kterou jsem si od Vánoc už docela zvykl. A po skvělých zkušenostech s předním světlem jsem od stejné firmy pořídil i zadní blikačku. Po nočním dojezdu JES300 jsem ještě usoudil, že bude lepší vzít si teplejší oblečení, než jsem zvyklý vozit v červnu nebo červenci...
Jediné hysterčení pak nastalo, když jsem si necelé dva týdny před startem začal prohlížet trasu a celou ji trochu upravoval a ladil. Nakonec jsem si stihl udělat i krátkou verzi z Cyklokempu přímo do Žacléře a poslední večer před odjezdem si do navigace stáhnout mapy, o kterých jsem si myslel, že je mám dávno stažený...
V pátek 20. srpna jsem vlakem ze Zábřeha vyrazil směr Trutnov. Hned v Pardubicích jsem si užil malé dobrodružství, když jsem zjistil, že do Hradce Králové jezdí náhradní autobusová doprava, která kola nebere. Paní u pokladny se mi napřed omluvila za aplikaci ČD, která mě dostatečně nevarovala a klidně mi prodala jízdenku i pro kolo, a pak poradila, že nejjednodušší bude na tom kole přejet přes Labe do Rosic, odkud už jede vlak. Vše proběhlo hladce a já v Hradci dokonce stihl původní spoj. Cestu do Trutnova mi zpestřilo různé improvizování s umístěním většího množství kol, než byla kapacita motoráčku, jedna trochu vášnivější debata s průvodčím a na závěr setkání s jedním ze závodníků, který přistoupil v Červeném Kostelci. Z Trutnova do Žacléře jsem vyjel po vlastní ose. A pak už jsem byl vtažen do předzávodní atmosféry. Registrace, večeře v restauraci Medvěd, kde polovinu hostů tvořili závodníci, a nocleh v budově knihovny a mateřské školky. I přes různá varování mě spíš budila nervozita než chrápající spoluspáči...
Ráno jsem se vzbudil chvíli před budíkem, který jsem si dal na šest, kdy měl dorazit kameraman točící dokument o závodu. Hned jsem vstal, dal si sprchu, sbalil věci a zašel vedle do COOPu pro snídani. U té mě překvapil zmiňovaný kameraman, ale já rozhovor odmítl. Do 9:00 jsem se pak různě poflakoval, dobaloval, převlíkal, zkoušel na kolo nalepit reflexní nálepky, který jsme dostali ve startovním balíčku, a spíš jen poslouchal debaty ostatních závodníků. Už u večeře mě překvapilo, že hlavním tématem rozhovorů je, kdo kudy pojede. Nevím proč, ale myslel jsem si, že tohle téma je tabu a každý si „svou trasu“ tak trochu tají. No opak je pravdou. Kolem 9:00 jsem vyrazil na náměstí, kde byl start, a 9:10 tam měla být povinná porada před závodem. Trochu se zpozdila, následovala biketrialová show a lehce po desáté start.
Stravu jsem zapnul 10:04 a téměř celý peloton se dal pozvolna do pohybu směr Polsko. Bylo to z kopce, takže mi všichni ujeli a já se ocitl skoro regulérně poslední. Naštěstí jsme hned v prvním městečku odbočili trochu do kopců a já pár lidí předjel. Při stoupání na první pořádnější kopec, 649 m vysoké sedýlko Strażnicze Naroże, jsem se trochu zakecal s Darkem Horníkem. Hláškou: „Jé, ty nemáš přehazovačku? Tak to jsem rád, že nejsem největší exot pelotonu...“ mi vážně udělal radost. A když mě pak z kopce předjel a zjistil, že je to navíc furtšlap, konstatoval už jen: „No aspoň se ti tam nemá moc co rozbít...“
Mírně zvlněnou krajinou jsem se pak na chvíli vrátil do Čech, projel Broumovem a po pěkných cyklostezkách zase dojel do Polska. Tam nepatrně bloudil a kousek před Klodzkem odbočil z hlavní, na které začal houstnout provoz, na rozbité vedlejší silnice, co navíc vedly nahoru dolů. Ve vesnici Wojborz mě pak překvapily hned tři otevřené obchody na návsi, což u nás nebývá zvykem ani ve všední den, natož v sobotu odpoledne. Potom jsem klesl do údolí Nysy Klodzké do městečka Bardo a dál už to bylo cikcak skoro k nekonečně rovné, frekventované, ale dost široké silnici kolem nějakých pískoven a jezer před Paczkowem.
Tím se završila má dvojitá návštěva Polska a já u Bernartic vjel na Moravu. COOP, u kterého jsme snídal během Moravia Divide, byl samozřejmě zavřený, ale hned vedle byli Vietnamci, takže nanuk, cola a už nevím co. Další plán byl polívka ve Vidnavě, ale tam jsem byl nečekaně brzo, takže jsem frčel dál.
Přesně, když jsem si všiml, že mi vypadl signál v navigaci, dojel jsem Vladimíra Marka. I on si dával malou pauzičku, takže jakmile jsem navigaci restartoval, vyjeli jsme společně. Ve zvlněném terénu do Mikulovic se mi ale hned začal vzdalovat. Na rozdíl od něj jsem nezastavil ani v Mikulovicích a rozhodl se stát až ve Zlatých Horách. Tam samozřejmě nastalo malé dilema, jestli jít do oblíbené kavárny Mevan's nebo vedle U Modrého zvonku na polívku. Vyhrála polívka, ale jakmile jsem začal stoupat na nejvyšší bod prvního dne, trochu jsem toho litoval. Před tím jsem se ještě pozdravil s Radkem Vandrolem, který se před kopcem stavoval u benzínky na kafe. Stoupání nad Heřmanovice se i díky hodně široké cestě a malému provozu jelo docela na pohodu, takže těch 716 m skoro ani nebolelo.
Tak a teď už jen z kopce. Střihl jsem to dolů po cyklotrase 6072 prudkou uličkou a brzdil i ušima. Pak jsem zalehl na hrazdu a uháněl údolím Opavice do Města Albrechtice. Tam jsem se občerstvil u benzínky a najel na silnici první třídy č. 57, po které jsem frčel až do Opavy. Provoz byl docela snesitelný, trochu zhoustl těsně před Opavou, kde ale přibyla poměrně bezpečná krajnice. V Opavě jsem si dal večeři, kebab s hermelínem, a už za úplné tmy vyrazil kousek za město, kde na mě čekala poměrně luxusní autobusová zastávka a konec první etapy...
↔ 222,75 km ↗ 1647 m 🕛 11h:06m
https://www.strava.com/activities/5830761167
https://www.strava.com/activities/5830765387
 |
| Ścinawka Dolna, Nysa Kłodzka |
 |
| Hraniční přechod Bernartice / Dziewietlice |
 |
| Zlaté Hory, Město Albrechtice |
První noc závodu se spalo dobře. Jen kolem půlnoci u čekárny zastavilo několik taxíků s lidmi vracejícími se z nějakého koncertu, který mi hrál k usínání, ale vůbec jsem ho nedokázal identifikovat. Budík zvonil už ani nevím v kolik a přesně 5:35 jsem opět vyrazil. Hned na úvod mě čekala čtyřproudová silnice č. 11, která se zde mění na silnici pro motorová vozidla, a já tedy musel odbočit a vyjet si docela solidní prďák do Hrabyně. Východ slunce u památníku Ostravské operace, ale za to skoro i stál.
Ještě lepší byla snídaně u benzínky ve Velké Polomy, kde mi dělala společnost upovídaná prodavačka. Trochu se divila, že jedu z Krkonoš a že jsem vyjel včera dopoledne. Když jsem jí řekl, že jedu závod a že první už jsou někde na jižní Moravě, vůbec už se nedivila, že další plánovaný nocleh mám někde za Trenčínem. Pořád nepříjemně zvlněnou krajinou jsem přes lázně Klimkovice dojel do nějaké nekonečné vesnice, kde mě trochu zdržovalo kličkování na opravované silnici. U Paskova jsem podjel dálnici na Ostravu a fičel do Frýdku Místku.
Tam jsem usoudil, že je na kafe brzo a navíc se mi nechtělo hledat, kde by mi ho uvařili. Vzhledem k tomu, že další možnost se nabízela až po dalších 40 km, které navíc vedly podhůřím Beskyd, byl to docela risk. První kopec, co jsem uviděl, byla Malá Prašivá, ale tentokrát jsem tam nemusel strkat kolo jako při Nebi Moravy. Přesto jsem cestou přes Komorní Lhotku, Guty a Oldřichovice pár procházek podnikl. Naštěstí jsem se poměrně brzo v Bystřici dočkal zasloužené kávy a nějakých těch pišingrů. Po trochu zmateném přejíždění z jedné strany dálnice a železnice na druhou jsem dorazil do Návsí, kde jsem opět potkal Radka Vandrola.
Za Jablůnkovem potom začalo nejtěžší a asi i nejhezčí stoupání, teď už to můžu napsat, celého závodu na Hrčavu. Už tak prudký kopec ještě vylepšilo několik úseků po šotolině a panelce. Ale zvládl jsem to celkem v klidu i s procházkou a 12:05 jsem se vyfotil na prvním checkpointu na česko-polsko-slovenském trojmezí.
V první hospodě, kterou jsem potkal, nevařili, ale paní hospodská mě ochotně poslala do druhé, kde jsem navíc potkal dalšího závodníka Miloše Zerzáně. U česnečky jsme pokecali, co už máme za sebou i před sebou, a tak nějak společně po trochu blátivé lesní cestě pod dálničním mostem Valy sjeli na Slovensko. Miloš toho v noci moc nenaspal, a tak jsme se u prvního přístřešku rozloučili a já pokračoval dál bočními uličkami až do Čadce, kde mi mapy.cz připravili 2 překvapení.
Napřed jsem jel po rozestavěném dálničním přivaděči a pak jsem podjížděl dálnici podchodem se schody, kterým vede oficiálně cyklotrasa 5402, ale se značením si na Slovensku moc velkou hlavu nedělají. V Čadci luxusní kafe (rozuměj kafe z hrnečku) na benzince a dál údolím Kysuce k Žilině.
Nevýhodou Slovenska jsou hluboká údolí, do kterých se tak akorát vejde řeka, železnice, dálnice a ještě nějaká ta vedlejší silnice, na níž je ale velký provoz, ať je to 1. nebo 2. třída. Občas jsem narazil na nějaké vedlejší uličky, nebo dokonce cyklostezky, ale moc jich nebylo a občas se zbytečně škrábaly do okolních kopců, jako třeba ve vesnici Vranie. Před Žilinou jsem zahnul doprava do údolí Váhu a ve stejném duchu pokračoval dál na jihozápad.
V Bytči jsem měl první menší krizi, kterou vyřešila zmrzlina, a dostal se do míst, která jsme projížděli při naši Svatební cestě do Jiljí. V návalu nostalgie jsem přehlédl uzavírku a před Považskou Bystricí přijel k mostu přes Hričovský derivačný kanál, který tam nebyl, respektive byl v rámci rekonstrukce poměrně dobře uzavřený vysokým plotem. Vzhledem k tomu, že jsem v protisměru potkával cyklisty, a dokonce i jedno auto a motorku, bylo mi jasné, že nějaká cesta tam musí být. První pokus byl neúspěšný a skončil ve Váhu, druhy byl lepší, ale šlo o polní cestu plnou kaluží. Naštěstí, když jsem na mapách ověřoval, jestli opravdu dojedu do Povážské, projel nade mnou po hrázi kanálu cyklista, vylezl jsem tedy nahoru a usoudil, že tahle cesta bude nejsjízdnější.
Dojel jsem tedy k mostku u Povážského hradu, přejel na silnici a kolem Povážské Bystrice pokračoval k Nosické přehradě. I po této silnici jsme před dvěma lety jeli s Marťou a hlavně na ni udělala velký dojem. Tentokrát jsem po této frekventované silnici objel celou přehradu až k hrázi, ale ta byla taktéž neprodyšně uzavřená. Někdy v tuto chvíli jsem Slovensko opravdu začal milovat...:)
Naštěstí mi tam místní elektrocyklista poradil, jak překonat Váh po chodníku nového železničního mostu, a já se dostal do Půchova. Další Benzinka a další frekventovaná silnice. Už jsem se opravdu těšil na Vážskou cyklomagistrálu, na kterou jsem někde zde měl najet, ale stalo se tak až po dalších 30 km u Dubnice nad Váhom. Ale značení nikde žádné, takže jsem napřed zmateně přejížděl z jedné strany dalšího derivačního kanálu na druhou a pak se ocitl na polní cestě, jejíž kvalita se stále zhoršovala a navíc už se šero stávalo tmou. U jednoho z mála rozcestníků s údajem Trenčín 8 km jsem usoudil, že pokud nechci po tmě řešit nějaký defekt bude lepší odbočit na silnici. Ale ani to nebylo jednoduché a já se dvakrát musel přeptat místních, než jsem se dostal na hlavní a frčel do Trenčína.
Večerní provoz byl docela obstojný, přesto jsme se už na předměstí Opatová dvakrát marně pokoušel dostat na plánovanou trasu. Poprvé mi v tom zabránila železnice a podruhé plot nějakého statku. Naštěstí jsem nechal těchto marných pokusů a v klidu dojel do Trenčína. Tam už nebyl takový problém cyklomagistrálu objevit. No, kvalita této cyklostezky úplně nekoresponduje s označením magistrála a turistické značení za tmy v parcích na břehu Váhu taky nebylo úplně přehledné. A tak když jsem po půl desáté za Trenčínem najel na nově vybudovaný úsek magistrály s velkým turistickým přístřeškem a podíval se, že k mému plánovanému nocležišti mi ještě chybí 30 km, bylo jednoduché vypnout Stravu a zakončit druhou etapu.
↔ 242,1 km ↗ 1765 m 🕛 15h:47m
https://www.strava.com/activities/5836613939
 |
| Opava Suché Lazce, silnice č. 11 Opava – Ostrava |
 |
| Hrabyně |
 |
| Ostravice ve Frýdku Místku, uprostřed Lysá hora |
 |
| Cesta na Hrčavu |
 |
| CP1 Hrčava |
 |
| Hrčava |
 |
| Most Valy |
 |
| Čadca |
 |
| Svederník |
 |
| Malý a Velký Manín |
 |
| Považský hrad |
 |
| Považské Podhradie, hráz Nosické přehrady |
 |
| Most přes Váh v Trenčíně, turistický přístřešek u Biskupického kanálu |
Už když jsem šel spát, chvílema mrholilo. Budík zazvonil ve 4:00 a koukám leje jak z konve. Tak jsem se ještě zavrtal do spacáku. Kolem půl šesté jsem usoudil, že na konec deště nemá cenu čekat, a začal se balit. Přesně 6:48 jsem za mírného mrholení vyrazil. Úsek do Nového Mesta nad Váhom, kolem Biskupického derivačného kanálu byl pěkný, mírně z kopce, s novým asfaltem, na kterém mi dělali společnost jen slimáci, mezi kterými jsem musel kličkovat. Bohužel zase začalo pršet a chvílemi i lejt. Jako třeba, když jsem v Novém Meste hledal něco na snídani a skončil v Lídlu. Než jsem schovanej v přístřešku u košíků dojedl, klepal jsem se kosou. Přede mnou byl jeden z nejhorších úseků celé cesty.
Odbočil jsem totiž z údolí Váhu a vydal se k Moravské hranici. Stoupání po úzké silnici plné kamionů do Staré Turé v dešti byl opravdu top zážitek, naštěstí jsem přežil, a dokonce ani jednou nemusel do příkopy. Za Starou Turou naštěstí přestalo pršet a i provoz se trochu zmírnil, no a za Myjavou dokonce vylezlo sluníčko a krásně zvlněná silnice byla skoro prázdná. Tahle část kolem hradu Branč do Senice byla asi nejhezčí z celého Slovenska. Potom se silnice docela narovnala, ale zase chvílemi neúnosně zhoustl provoz. Naštěstí kolem Kútů a přes hranici na Moravu už to byla docela idylka a jedna nekonečná rovinka na CP2 v Lanžhotě na česko-rakousko-slovenském trojmezí.
Tam jsem na zahrádce pizzerie Toscana potkal mé staré kámoše Radka s Vladimírem. Radek už odjížděl a s Vladimírem jsme pokecali, třeba i o tom, v kolik bychom mohli dojet do Cyklokempu pod Landštejnem na CP3. Bylo kolem půl třetí, v nohách jsem měl ten den 100 km a před sebou asi 160 km, můj výpočet byl tedy kolem půlnoci. Hrozný počty...
Cestu do Břeclavi jsem měl natrénovanou z Moravia Divide a i dál jsem si potřeboval odpočinout od provozu, takže jsem zvolil trasu přes Lednici a jeden z mála kopečků v okolí kolem obory Bulhary do Mikulova. Tam další vyzkoušená zastávka u Billy a hned na cyklostezky, po kterých jsem se celkem rychle propracoval až ke Znojmu. Objel jsem ho ze severu stejně jako při mé Czech Fixed Tour. A stejnou cestou jako tenkrát jen v proti směru jsem pokračoval vlastně až do Cyklokempu pod Landštejnem.
S příchodem tmy jsem si užil parádní sjezd do Vranova nad Dyjí, ale hospoda bez kuchyně a zavřená benzinka však zhatily mé plány na jakoukoliv večeři a muselo mi stačit jen kafe. Říkal jsem si, že těch 55 km bych měl do půlnoci tedy za 3 a půl hodiny zvládnout na pohodu i hladovej, ale opak byl pravdou.
Hned při první procházce k zámku ve Vranově navíc začalo pršet. Naštěstí to byla jen krátká přeháňka a já se nocí pomalu sunul dál nahoru dolů. Cesta, kterou jsem si totiž naplánoval, nebyla úplně nejlepší. Před třemi lety při mém objezdu republiky jsem si krásné a hluboké údolí Dyje u Podhradí asi užíval, ale potmě to byla celkem divočina a další nemilá procházka. Dvakrát mě taky vyděsily srnky přebíhající přes cestu a v jedné vesnici vlčák, který se ze tmy vynořil opravdu hodně nečekaně, a i když byl jen zvědavý, já se pořádně lekl.
Když už jsem odpočítával každý kilometr do cíle pořádně mě zmátly ukazatele do Slavětína a Slavonic, které jsem si neustále pletl a tak mi ty km moc nevycházely. Naštěstí kopec mezi Slavonicemi a cílovým Starým Městem pod Landštejnem se svojí výškou 634 m nejvyšší bod třetí etapy, nebyl tak prudký jako v mých vzpomínkách, takže nakonec na další procházku nedošlo. Cestu do Cyklokempu jsem si nějak pamatoval a 00:30 jsem mohl vypnout Stravu. Obsluha hospody ještě sledovala nějaký horor, já si mohl dát aspoň pivo a přeptat se jak fungují zamluvené chatky, které se při prvním průzkumu zdáli plně obsazené, od kolika se dělá snídaně atd...
↔ 266,51 km ↗ 2159 m 🕛 17h:34m
https://www.strava.com/activities/5842052332
 |
| Silnice z Myjavy do Senice |
 |
| Přehrada Kunov u Senice |
 |
| Hraniční přechod Lanžhot / Brodské |
 |
| CP2 Lanžhot |
 |
| Mikulov, západ slunce u Znojma |
 |
| Vranov nad Dyjí, CP3 Cyklokemp pod Landštejnem na česko-rakousko-moravském trojmezí |
Místo v chatce jsem nakonec po probuzení skoro všech závodníků našel, dal si nabít vše potřebné, hlavně tracker, který se mi z powerbanky nabíjet nedařilo. Budík nastavil na 7:00, abych v klidu stíhal snídani od 8, a vůbec nevím jak, jsem přes zaparkovaná kola vylezl na horní patro postele a asi skoro okamžitě vytuhl. Ráno kolem 6 mě probudil první vstávající závodník a já měl při převalování pocit, že mě bolí úplně všechno a že už se z té postele nikdy nezvednu. Hned jsem začal počítat, kolik km mě ten den čeká, kam až chci dojet a kam opravdu musím, abych stihl dojet v pátek. I když jsem svůj limit přetáhl jen o půl hodiny, bylo zřejmé, že další postup tímto tempem nezvládnu, a že asi přestoupím na krátkou. Když vstávající závodník otevřel dveře chatky a já uviděl jak venku leje, bylo rozhodnuto na 100 %. Zavrtal jsem se do spacáku a spal dál.
Kolem půl osmé mě probudil druhý spolunocležník. Byl to Vladimír, který už v Lanžhotě mluvil o tom, že přestoupí na krátkou, a cesta kolem Znojma po hlavní silnici ho v tom rozhodnutí jen utvrdila. V klidu jsme se tedy začali připravovat na cestu na sever do Žacléře. Já si dal sprchu, dopnul řetěz, sbalil věci už jen na dva dny cesty a zbytek nechal v balíčku, který mi pak pořadatel poslal domů. Až kolem půl 10. jsem vyrazil na snídani, kde jsem ještě zastihl Vladimíra. Někdy po desáté jsme tedy konečně vyjeli, napřed Vladimír, který tipoval, že v Žacléři budu dřív, a pak i já. Zrovna svítilo sluníčko a já si říkal, jestli jsem přeci jenom nevyměkl moc.
Hned v prvním kopci za Starým Městem začalo pršet. Čím víc pršelo, tím větší kosa mi byla. Po hodině a půl cesty jsem se pokusil zahřát kávou na benzínce ve vesnici Studená, ale jak už její název napovídá, byl to hodně naivní pokus. Naštěstí po další hodině přestalo pršet a už byla jen hrozná zima, takže jsem na sebe postupně navlíkl všechno oblečení, co jsem s sebou měl. Došlo i na dlouhé rukavice a šátek na uši. Byl jsem moc rád, že už možná zítra to budu mít za sebou.
Trasa, kterou mi naplánovaly mapy.cz, byla pořád nahoru dolů, postupně se vyhýbala všem větším městům a já začínal mít hlad. Naštěstí jsem se blížil k Humpolci, kde sídlí pivovar Bernard, takže jsem začal snít o česnečce v pivovarské hospodě... Ale napřed jsem ještě musel nějak zdolat kolonu kamionů na sjezdu z D1, kam se napojila moje příjezdová cesta. Bohužel u pivovaru jsem na hospodu nenarazil a jediná, kde jsem mohl zaparkovat kolo, tak abych na něj viděl, byla poctivá hospoda na dolním náměstí v hotelu Orlík. Čočkovka a kofola za hubičku a rychle dál.
Ve Světlé nad Sázavou jsem zaváhal a nezastavil se v cukrárně, ale naštěstí jsem potkal příjemnou kavárnu Na cestě v Habrech, kde jsem si dal nejen kafe a snickers dort, ale i toust. Poprvé a naposled jsem se taky podíval na tracking ostatních závodníků. O pár vesnic dál jsem v Jakubovicích narazil na Pupík Evropy. Už během dne jsem počítal, že kdybych ujel kolem 150 km, tak by mi zbývala do cíle necelá stovka. Tu bych mohl zvládnout příští den do 10:00 a tím bych měl celkový čas 4 dny.
V Ronově nad Doubravou jsem si nakoupil večeři u Vietnamců a poprvé si uvědomil, že najíždět denně takové kvanta kilometrů zanechává v mysli jen rozmazaný film. Měl jsem najeto 124 km a říkal si, že by to ještě těch 30 km chtělo, ale hned kousek za Ronovem jsem jel kolem krásné dřevěné čekárny se 4 stěnami, jejímž jediným otvorem byl vstup velikosti standartních dveří. Na závěr tohohle sychravého dne jsem si nic lepšího přát nemohl.
↔ 130,52 km ↗ 1623 m 🕛 10h:08m
https://www.strava.com/activities/5846811178
 |
| Kolona na sjezdu z D1 u Humpolce |
 |
| Jakubovice, u Kněžic |
Spal jsem na úzké a krátké lavičce, takže jsem použil popruhy, kterými mám přichycenou karimatku na řídítkách jako bezpečnostní pásy. Sice kdyby mě někdo chtěl přepadnout, asi bych byl snadná oběť, ale kupodivu se mi tak spalo dobře. První autobus měl jet už 4:35, takže budík byl na 4, ale zaklapl jsem ho a spal dál. Vzbudil jsem se 4:20 a začal zmatkovat, ale ani jsem nezaznamenal, že by autobus projel kolem. Na další autobus 5:03 už dokonce někdo přišel, ale já už byl skoro sbalený a vyrážel.
Přesně 5:24 jsem vyrazil do serpentýn na hlavní silnici č. 17 z Čáslavy do Chrudimi, které jsem znal z mojí první bikepackingové výpravy do Karlových Varů. Už večer jsem hledal obchod, kde si pořídím snídani, a vůbec to nevypadalo dobře, mile mě ale překvapil malý COOP ve Veselí, který už před půl sedmou fungoval. Dál to ale taková hitparáda nebyla. Ve Valech jsem se pokochal krásně zamlženým Labem a přes Lázně Bohdaneč se elegantně vyhnul Pardubicím. S Hradcem Králové jsem už takové štěstí neměl, trochu se tam zamotal a u Smiřic si užil asi kilometr po hlavní silnici č. 33. Hlavně odbočení z téhle cesty doleva byl docela oříšek.
Trasa z mapy.cz, kterou jsem si chystal 2 dny před závodem a nestihl ji detailně zkontrolovat, se pak dál velmi úspěšně vyhýbala větším městům i vesnicím s obchody. Štěstí se na mě usmálo až v Chroustíkově Hradišti. Přede mnou byl předposlední větší kopec přes Hajnice, kudy jsem jel jen proto, abych se vyhnul hlavní silnici na Trutnov. A tentokrát to už i díky euforii z blížícího se cíle byla dobrá volba. Ze stejného důvodu jsem si pak zajel ještě do Starého Rokytníku, kde si se mnou trochu zazávodil nějaký místní pankáč.
V Trutnově u nádraží jsem se napojil na cyklostezku, po které jsem jel v pátek před startem do Žacléře, a dal si opravdu poslední kopec. Ve stoupání do sedla Stachelberg jsem dojel jednoho ze závodníků, v Žacléři projel kolem Rýchorského náměstí, kde se startovalo, a namířil si to do osady Bobr, kde byl cíl. Nikdo mě tady neočekával, ale než jsem zaparkoval kolo, vypl Stravu a udělal si cílové selfie, už tu byli pořadatelé.
↔ 114,46 km ↗ 1276 m 🕛 6h:40m
https://www.strava.com/activities/5849847003
 |
| Labe ve Valech u Přelouče |
 |
| Sedlo Stachelberg mezi Trutnovem a Žacléří |
 |
| Cíl |
Měl jsem dokonce štěstí, že se tu zastavil i ředitel závodu pan Vaníček a pořídil mi nějaké ty ofiko cílové fotografie. Vrátil jsem tracker a za odměnu dostal finisherské tričko a medaili. A protože už při snídani jsem si našel vlakové spojení domů, moc jsem se nezdržoval a vydal se do už vyzkoušené restaurace Medvěd na pořádnej oběd. Společnost mi tam dělal Aleš Melichařík, kterého znám ze závodů Ultrabikers a který ráno přede mnou dorazil z dlouhé trasy. Obdivoval, jak si už tak těžkou zábavu, jakou ultracyklistika je, komplikuju furtšlapem a já byl rád za rozhovor s tímhle borcem, který dokáže za méně než 4 dny ujet 1500 km.
Po obědě jsem sjel do Trutnova, cestou potkal Vladimíra, který šlapal do cíle, koupil jízdenky, stihl kafe a zákusek a stejnou cestou jako tam frčel do Zábřeha. Doma jsem byl kolem o půl osmé a byla středa, takže do sobotního Moravského Bikemaratonu zbylo i docela dost času na regeneraci...
Dohromady jsem během závodu najel 976,34 km, nastoupal 8470 m a oficiální cílový čas byl 97h:59m nebo 4 dny 1 hodina 59 minut a stačil na 20. místo na krátké trase z 35 mužů. V celkovém pořadí i s ženami a páry je můj výsledek 21. místo z 40, což asi není úplně špatný. Každopádně jsem celkem přesně objevil svoje limity. Najíždět 3 dny po sobě v průměru 240 km s převýšením kolem 1800 m je moje maximum a dýl bych to prostě nedal. Jízda po tmě mě vůbec neoslovila a byla pro mě utrpením. Dva trochu propršené dny se ještě daly zvládnout, ale nejhorší byla ta zima cestou z Cyklokempu.
Když se nad tím zamyslím s odstupem, můžu říct, že heslo Moravského Bikemaratonu: I cesta může být cíl, platí dokonale. Jen tu cestu musím nějak stíhat vnímat a ne jen šlapat od benzínky k benzínce a počítat, kolik desítek km mi ještě chybí ujet. Tím nechci říct, že by tenhle závod nebyl úžasný zážitek, při kterém došlo i na všechno co mám na ultracyklistice rád. Řešení různých prekérek s trasou, jsem si užil hlavně na Slovensku. Radost s dosažení plánovaných záchytných bodů byla hlavně první dva dny neuvěřitelná, protože kilometry mi přibývali doslova mimo mé chápání. Právě to ohromné množství najetých kilometrů se v dalších dnech slilo do jakéhosi stereotypu, který vyústil v nepatrné rozčarování. Takže teď jen trochu přemýšlím, jestli se dál ubírat tímhle směrem a zkoušet stále posouvat své limity.
