Fixed'n'Single: března 2026

V roce 2024 se mi vůbec nedařilo kloubit povinnosti se zábavou, až začátkem června mě ty pracovní zavedly kamsi do Maďarska, tak proč se nevrátit domů na kole…

Trasa Budapešť – Bratislava – Břeclav –Kroměříž – Olomouc –Šumperk vycházela asi na 520 km a našel jsem si dva noclehy. Na rozhledně a na ptačí pozorovatelně.

Den 1. Budapešť - Naszaly 103,67 km 1224 m 7h:02m:47s

Ty pracovní povinnosti mě zavály do docela malebného města Kecskemét. Ve čtvrtek 6. června před obědem bylo hotovo a my se se šéfem vyrazili posilnit do restaurace Csalánosi Csarda. Kdyby jsme věděli jak obří porce nás tam čeká, možná by jsme skončili jako den před tím v nějakém supermarketovém fast foodu. Nepraskl jsem a nakonec se ukázalo, že jsem během cesty na okraj Budapešti něco strávil a vlastně zbytek dne jídlo moc řešit nemusel...

Kecskemét a oběd v restauraci Csalánosi Csarda

Ostrý start byl u supermarketu Auchan na předměstí Szigetszentmiklós. Do pedálu jsem začal šlapat přesně 15:59. A hned jsem musel poprvé překonat Dunaj po mostě Deák Ferenc. Následovala krátká pasáž trochu divočejším lesoparkem a klidnou chatařskou osadou k nábřeží. A pak už jsem se mohl kochat ohromností Dunaje. Pod Rákócziho mostem jsem najel do centra a minul nebo zahlédnul namátkou nákupák s galerii Bálna, most Svobody pod kopcem Gellért hegy se sochou Svobody. Další ikonický most pojmenovaný po Alžbětě Bavorské nad kterým se tyčí socha svatého Gellérta a taky nejstarší Széchenyiho řetězový most. Po selfíčku s impozantním Parlamentem jsem odbočil od Dunaje a začal stoupat čtvrtí Viziváros směrem na János hegy. Od parku Városmajor jsem kopíroval trasu ozubnicové železnice vedoucí na Széchenyi-hegy. Cestou jsem potkal asi nejprudčí ulici v Budapešti Rözse köz a třeba vodojem Svábhegyi Víztorony. Při vjezdu do parku Normafa jsem se nechtěl zdržovat sjížděním ke krásným vyhlídkám, které jsem viděl mezi stromy, když přece jedu na nejvyšší kopec Budapešti kde je navíc věž Erzsébet-kilátó z roku 1910. Jenže když jsem se k ní doškrábal zjistil jsem, že už mají zavřeno stejně jako bufet pod kopcem, kde mi prodali už jen rádler a nanuk. Bylo kolem čtvrt na sedm. Sjezd dolů po rozbitým asfaltu (je jasné odkud míří na tenhle kopec většina návštěvníků) nebyl žádná hitparáda a výhledy, který mi slíbili cyklisti u bufetu se nekonaly. Hned v pvním městě pod kopcem jsem prokaučoval cukrárnu a nakonec se spokojil jen s večeří s sebou a kafem na benzince v městečku Zsámbék. Hned jak jsem opustil park Normafa na mě začali blikat protijedoucí řidiči, vyřešilo to zapnutí přední blikačky (po návratu jsem studoval pravidla v Maďarsku a za snížené viditelnosti by měl cyklista mimo obec mít na sobě reflexní vestu a přední svícení se doporučuje i ve dne). Za Zsámbékem se krajina nepříjemně zvlnila a já si připadal jako doma. U městečka Tardos jsem měl první vytipovaný přístřešek a i když jsem stoupání k němu zdolával pěšky, sil jsem měl ještě dost a pokračoval dál. Pod kopcem mě čekalo městečko Tata, které mi jako velmi hezké a starobilé doporučoval náš maďrský hostitel, ale já ho profrčel a pokračoval k jezerům Ferencmajori halastavak. Kousek od silnice u vesnice Naszály tam končila moje uložená trasa pod rozhlednou Erzsébet-kilátó. Najít po tmě stezku vedoucí přímo k rozhledně bylo trošku složitější, ale zvládl jsem to a mohl si dát malou večeři a "ubytovat se".

15:59 jdu na to, první most přes Dunaj

Budapešť jsem většinou projel po nábřeží Dunaje

Rákócziho most, galerie Bálna

Most Svobody, Alžbětin most

Parlament, Széchenyiho řetězový most

Ulice Rözse köz, zubačka na Széchenyi-hegy, vodojem Svábhegyi Víztorony

Věž Erzsébet-kilátó na kopci János hegy, výhled...:)

Momentky z večerního putování

Den 2. Naszaly - Hrušky 238,47 km 495 m 18h:34m:48s

Ráno na rozhledně bylo úžasný a navíc mi zbylo i něco málo na snídani, takže jsem nevyrážel s prázdným břichem. No a než jsem se trochu vzpamatoval byl jsem u mostu Monoštor, což je ten novější ze dvou mostů, které spojují maďarské Komárom se slovenským Komárnem. Já hned po překonání mostu najel na cyklostezky na hrázích Dunaje a frčel na západ. Povrch byl buď asfalt nebo panely, takže to celkem frčelo, jen sledování mohutného veletoku nebo zaplavených lužních lesů celkem rychle omrzelo. Po zhruba 30 km jsem se tedy rozhodl vyrazit do vesnice Medveďov hledat obchod a na třetí pokus jsem odbočil k návsi a našel malou sámošku. Trochu mě děsila maďarština, která se ozývala všude kolem, ale prodavačka vládla i slovenštinou, takže cajk. Dalším zpestřením jinak celkem nudné cesty byla hráz přehrady Gabčíkovo. A ta je teda opravdu ohromná a to přesto, že k ni vede vlastně jen zhruba 20 km dlouhý přívodní kanál. Celá ta stavba je docela komplikovaná a není to úplně klasická přehrada s hrází, která zaplaví údolí. Takže má další cesta pokračovala právě kolem tohoto kanálu, který jsem měl po pravé ruce. No a po levé jsem měl takový malinkatý kanál a za ním dost často nějaké rameno Dunaje. Jediným zpestřením pak byl závod s parník, který jsem vyhrál a průjezd kolem přívozu. Po zhruba 20 km se kanál změnil přece jen na něco co vypadá jak přehrada nebo jezero a jmenuje se to zdrž Hrušov. Já stále pokračoval po sypané hrázi dál a už jsem nutně potřeboval nějaké občerstvení. Po dalších 10 km jsem naštěstí dorazil k vodnímu dílu Čunovo, což je takový veliký jez z vodní elektrárnou, který rozděluje tok Dunaje na několik ramen a taky do přehrady Gabčíkovo. Nachází se zde galerie moderního umění Danubiana, areál vodních sportů a přístav. A v právě v Danube Yacht Clubu jsem se stavil na oběd. Měl jsem už najeto 100 km a vlastně pořád po rovině. Dalších 20 km kolem nějakého kanálu a byl jsem v Bratislavě. Když nebudu počítat nějaké ty mosty, tak první co jsem potkal byla Cyklokuchyňa aneb komunitní svépomocná cyklodílna. Už cestou jsem si uvědomil, že jsem doma zapomněl mazání na řetěz, takže jsem se punkerky tělem i duší zeptal jestli náhodou nemají vosk na řetěz. Asi úplně nepatřila mezi mechaniky a tak mi řekla, že jsou oldschool a že mám kdyžtak do nějakýho servisu za Starým mostem, pod kterým jsem naštěstí právě byl. Udělal jsem si tedy projížďku na druhou stranu Dunaje s panoramatickým výhledem. Tam jsem chvíli koukal do map a pak si řekl, že ten řetěz nějak vydrží, přejel most zpátky a frčel dál pod Ufo. Tedy most s vyhlídkovou věží, který se stále jmenuje Slovenského národního povstání. Já Dunaj překonal po mostu Lanfranconi, objel botanickou zahradu abych se dostal na cyklostezku k Dunaji, ale tam jsem zjistil, že z důvodu zaplavení je uzavřena. Udělal jsem pak ještě jeden pokus, ale ten už byl skoro zbytečný protože jsem už stejně byl na Devinské cestě. V Devině jsem se stavil v restauraci U Srnčíka na výborné palačince s povidly a mákem. Jenže dál jsem dorazil jen k soutoku Moravy s Dunajem, kde byla opět potopa. Musel jsem tedy přes městečko a i další pokusy pokračovat po cyklostezce se kvůli vodě moc nedařili. V Devínské Nové Vsi se mi podařilo přejet přes Moravu po cyklomostě Slobody do Rakouska a moje obavy začali směřovat spíš k nebi kde se hnala jedna bouřka za druhou. V městečku Marchegg jsem se měl vrátit na Slovensko, ale most byl uzavřen. Mapy.cz mě posílají dál po hlavní silnici, tak si to překlikám po gravelových cyklotrasách. U Angern an der March (March je německy Morava) se mi už nedaří vyhnout se bouřce a tak se schovávám na nádraží v podchodu. Po dešti pokračuji už jen podle značení po nějaké vinařské cyklotrase, která kličkuje kolem hlavní silnice a vymetá všechny kopečky v okolí. Přesto chytám obvyklí večerní lauf a frčí mi to tak parádně, že u ptačí pozorovatelny u Hohenau an der March jsem už za světla o půl deváté a hlavně bez večeře. Rychle vyhodnocuji situaci a frčím dál směr Břeclav. Za 3/4 hodiny jsem u prvního moravského rozcestníku a o chvilku pozděj na benzince Orlen. Na nic jinýho nečekám a kupuji večeři. Během jídla začíná bouřka a já tvrdnu na benzínce i po zavíračce hodinu a půl. Aspoň mám čas hledat nocleh a vyhrává vlaková zastávka Hrušky. Ale ještě se tam dostat. Jak přestalo pršet vyrážím přes Poštornou a přes Břeclav, kde právě končil koncert Slavností Břeclav a všude možně se schovávali lidi před deštěm. Začínalo totiž zase pršet a tak se mi podařilo najít místo až v nějaké malé mhd zastávce na výpadovce směr Hodonín. Čekán další půlhodiny a pak konečně vyrážím na tankodrom cyklostezky Podluží do Hrušek. Až při kličkování mezi kalužemi si vzpomínám, že tuhle cestu vlastně znám z Morava Valleycat 2022. Šťastně ale dorážím na vlakovou zastávku a relativně v klidu zvládám i zastavení posledního osobního vlaku po jedné v noci.

Rozhledna Erzsébet-kilátó

Komárom

Most Monoštor

Hráze kolem Dunaje

Nekonečné cesty

Gabčíkovo

Prívodný kanál Gabčíkovo

Přívoz Vojka nad Dunajom-Kyselica

Zdrž Hrušov

Muzeum moderního umění Danubiana

Bratislava Prístavný most, Cyklokuchyňa, most Apollo ze Starého mostu

Panorama s mostem SNP a Hradem, pylon mostu SNP s restaurací UFO

Most Lanfranconi, cyklostezka kolem Dunaje

Soutok Dunaje a Moravy

Devín a stále zatopená cyklostezka

Cyklomost svobody

První bouřka, uzavřený yyklomost VysoMarch z Marcheggu doVysoké pri Morave

Angern an der March třetí bouřka, Rochuskapelle

Večerní lauf na cyklostezce 8 Grenzlanadradweg, větrníky u Dürnkrutu a větrníček někde u Hohenau

Večerní romantika a ptačí pozorovatelna u Hohenau an der March

ČR rozcestník Nad Německými loukami, cyklotrasa Podluží do Hrušek

Den 3. Hrušky - Vikýřovice 200,00 km 1300 m 14h:35m:17s

Člověk by nevěřil kolik nákladních vlaků v noci jezdí, ale jinak nocleh OK. Ráno vyrážím 5:45 do COOPu v Hruškách na snídani. Ráno je trochu ospalé, ale v poklidu vyrážím přes Hodonín do Milotic, kde čekám na otevření servisu a konečně mažu řetěz. Teď už můžu prozradit, že když jsem doma vybaloval, zjistil jsem, že vosk jsem měl s sebou...:) Z Milotic je to kousek do Hýsel, kde bydlí synovec, takže dávám krátkou zastávku na kafe. Trasa se pak vlní a čeká mě nejvyšší bod dne sedýlko U Křížku mezi Vřesovicemi a Koryčany. I dál je trasa v Chřibech pořád nahoru dolu a tak se párkrát projdu. Ale po poledni jsem v Kroměříži, kde na náměstí probíhá Vybarvený běh. Tyhle akce, kdy po sobě běžci v bílých tričkách hází barvou v prášku jsem moc nepochopil a opravdu trapný a vlastně i nezodpovědný komentátor, který neustále děti hecoval ať dělají bordel mi v tom moc nepomohl. Lehký a výborný oběd byl jen poněkud předražený, ale to se v Kafecu dalo čekat. Třetí den mě překvapivě velmi rychle přestaly bavit i roviny za Kroměříží a tak jsem si musel v Brodku u Přerova spravovat náladu zmrzlinou. Olomoucí projíždím tak nějak na autopilota a poprvé využívám vhodné situace na zastavení se v hospodě u Travise kolem které po cyklostezce u Mlýnského potoka v Hejčíně jezdím pravidelně. Říkám si, že bych se mohl hecnout a už to dorazit domů bez pauzy, ale nedaří se. První pauzu na točený rádler si dávám v hospodě Stodola na Nových Mlýnech, kde zároveň slavím 500 km za 50h:08m a pak ještě z vlastních zásob tahám nějakou musly tyčinku u Lesnice. 20:12 se fotím u cedule Vikýřovice a o chvíli později vypínám navigaci, mám natočeno přesně 200 km a dohromady za 2d:4h:20m 542,14km. A přesně tolik kaček jako km jsem poslal na konto Makáme pro Mikiho - každý kilometr pomáhá Poháru UltraBikers.