3.6.2023 Šumperk – Praha

Možná to tak vůbec nebylo, ale pamatuju si, že když jsem byl malej byla v Mohelnici na náměstí značka Praha 250 km. Říkal jsem si: "paráda, do Mohelnice trefím a pak už jsou tam značky, někdy si do té Prahy zajedu..." Trvalo to pár let, ale loni 3. června jsem konečně vyrazil. Trasu jsem si nenaplánoval přes Mohelnici a všechno jsem to musel stihnout tak, abych se vrátil posledním vlakem 21:30 z Prahy do Zábřeha...

Vyrazil jsem tedy už 5:43 směr Zábřeh. Léty prověřenou klasickou cestu do Čech mi zkomplikovala až uzavírka v České Třebové a zpříjemnila nově dostavěná cyklostezka v Ústí nad Orlicí. Cyklostezka z Ústí do Brandýsa je kvůli rekonstrukci železniční trati uzavřená a ani na místě se mi nepodařilo zjistit jestli je opravdu neprůjezdná. Pro jistotu jsem tedy dál pokračoval do skoro největšího kopce celé trasy přes vesnici Sudislav, kde jsem si dopřál první svačinu. V Brandýse nad Orlicí jsem dojel k zavřenému přejezdu na kterém navíc zaparkoval nákladní vlak. Naštěstí jsem si ale všiml projíždějících řidičů a cyklistů a uvědomil si, že na druhém konci nádraží je podjezd. Cesta do Chocně na výborné lívance v Káva Krám už pak byla formalita, když teda nebudu počítat projetí uzavírky a kruháče v protisměru.

Ústí nad Orlicí, stoupání do Sudislavi, Brandýs nad Orlicí

Před Chocní, Káva Krám Choceň, u Opočna

Za Chocní už mě čekaly Pardubické roviny, které hned u Uherska zpestřila tak trochu zrušená silnice do Turova pod novou dálnicí. Ale pak už to bylo jen úmorné ukrajování kilometrů až do Choltic, kde jsem měl vyhlídnutou Zámeckou restauraci. Bylo tam narváno, obsluha trochu nestíhala, ale Caesar byl dobrý a jako bonus měli švestkovýho nealko Bernarda, takže cajk.

Pod novou dálnící u Turova, Pardubické roviny

Choltice, Kolín, vysílač Liblice 

Další postup už byl trošku zábavnější. Za oborou Litošice mě čekal nečekaný sjezd z nejsevernějšího výběžku Železných hor, další uzavírka na okraji Kolína, kterou jsem nakonec překonal po kolejích a marné hledání nějaké kavárny v Kolíně. Na dvoustém kilometru přišla velká krize. Pálení chodidel v ještě pořád nevyježděných botách vyřešila krátká procházka, ale bylo potřeba nějak zahnat chutě. Záchrana přišla ve vietnamské večerce ve Viticích.

Vitice, zkratka Tuchoraz Vrátkov 

Při plánování trasy jsem se chtěl vyhnout zajížďce do Českého Brodu a naklikal si cestu zkratkou po cyklotrase SOS. Mapy.cz varovali, že cesta není vhodná pro silniční kolo, ale vrstevnice mě nevarovali, že půjde o prudký kopec dolů a pak zase nahoru. Sjezd dlážděnou cestou kolem tvrze v Tuchorazech jsem dokonce zvládl v sedle. Další atrakcí hned v další vesnici Tismice byl románský kostel Nanebevzetí Panny Marie z 12. století. No a pak už mě čekalo selfíčko u cedule Hlavní město Praha v Kolodějích.

Tismice, Koloděje

Ale do cíle bylo ještě nějakých 25 km. Promotat se navíc okrajem Prahy a vyhnout se frekventovaným silnicím znamenalo dalších pár gravelových úseků, nějaké ty schody nahoru i dolu, prudký výšlap na zahrádkářskou kolonii Třešňovka a jeden krkolomný sjezd parkem Na Krejcárku. Ale pak už jsem se dostal na cyklostezku po bývalé železniční trati pod Vítkovem a měl jsem vyhráno.

Cyklotrasa A25 přes železniční stanice Praha Kyje, nad Průmyslovou ulicí a u Hořejšího rybníka

Kousek za starým Vítkovským tunel je totiž má oblíbená hospoda Planeta Žižkov a zasloužená odměna za celodenní dřinu. Po burgru a jednom pivu bylo ještě potřeba proplést se turisty ucpaným centrem až na Karlův most, který jsem si vybral jako opravdový cíl mé cesty. Poprosit japonské turisty o cílové foto a zpátky na Hlavák...

Planeta Žižkov, Karlův most

Staromák a Hlavák

JES300 Okolo Králičáku silnice

 

Znáte to, člověk si pořád říká, že už takový blbosti nikdy dělat nebude, ale ono mu to nedá. S touhle výzvou ze série ultrabikers.eu jsem měl navíc z loňska nevyřízený účty, když jsem o půl jedný v noci neměl morál na minimálně dvouhodinovou procházku na Dlouhý Stráně a 300 km si zkrátil na 275 km. Letos trasa vedla na druhou stranu do Polska a Dlouhý Stráně byly hned na začátku a navíc jako jediný kopec vyšší než 1000 m. Vstupní data vypadala přívětivě. Varování náčelníka Číži, že profil je pořád nahoru dolu, jsem nebral na lehkou váhu, ale rovina mě někdy utaví víc než kopec.

V pátek 12. srpna proběhlo předstartovní setkání, které už letos nebylo o seznamování, ale o setkání s kamarády. Probrali jsme kde co a hlavně nástrahy trasy, která se samozřejmě neobešla bez schodů a několika spíš gravel úseků.

Autokemp Na Krásném, start lehce po půl osmé, foto Radomír Čížek

V sobotu 13. srpna to pak vypuklo naostro. Na startu se na všech trasách sešlo 31 závodníků a na start dlouhé silniční se postavilo 8 borců a jedna dáma. Přesně 7:35 zazněl startovní výkřik a my vyrazili hned do prvního kopečku na Traťovku. Během stoupání jsem se zapracoval zhruba v polovině startovního pole.

Traťovka, foto Radomír Čížek

Ve sjezdu jsem předjel defektícího favorita Vojtu a v Rudolticích se nenechal zmást jezdci z krátké trasy, kteří hned odbočovali z hlavní do uliček. V mém oblíbeném krátkém stoupání nad Maršíkov jsem se pozdravil skoro se všemi jezdci terénních tras, kteří frčeli v protisměru do Vernířovic a na Dlouhé Stráně. Já se na ně musel škrábat nejhorší možnou cestou z Loučné a ke všemu mě na začátku prvního prudkého úseku dojel Číža. Obdivoval moje šněrování a decentně mě hecoval, jestli ještě chvíli vydržím šlapat, že se mu pořád nedaří udělat fotku...:)

Údolí Merty za Sobotínem

Uhlířská cesta z Loučné na Dlouhé Stráně, foto Radomír Čížek

Naštěstí se brzy vydal stíhat další jezdce a já si v klidu mohl za rozcestím Uhlířská cesta udělat pořádnou procházku. Postupně mě předjeli tři pronásledovatelé a až na Vojtu, který doháněl ztrátu, jsem si s dalšími stihl i trochu poklábosit. V baru U Medvěda jsem si prozřetelně koupil kolu a cestou k Tetřeví chatě si dal první svačinku.

Rozhledna u Tetřeví chaty

Praděd v mracích

U útulny pod horní nádrží jsem potkal první trojici na MTB trase, jak už fičela dolů, a u odbočky na Vernířovice se další teréňáci doslova rojili. Aspoň jsem měl motivaci moc neokounět a trochu si k té horní nádrži máknout. Vrchol a celý hřeben Jeseníků se topil v mracích, takže výhledy byly nulové, ale nahoře panovala dobrá nálada.

Dojezd k horní nádrži, foto Radomír Čížek

Selfie do trackingu

Moc jsem se nezdržoval, dal jsem si druhou svačinku, pořídil foto, a dokonce se mi ho podařilo vložit do trackingu, natáhl jsem rukávky a frčel dolů. Cestou k útulně jsem se pozdravil s Kubou, mým loňským parťákem, a než jsem se nadál, byl jsem dole v Koutech.

Dolní nádrž

Tam mě trochu zaskočila trasa, která nevedla po hlavní, ale uličkama skrz chaty. Všeho jsem měl zatím dost, takže nebyl důvod v Koutech zastavovat a rovnou jsem se vydal na Přemyslovské sedlo. Nahoře jsem se taky nezdržoval a hned se pustil užít si nový asfalt. Cestou dolů jsem vymyslel, že se stavím v Nových Losinách v penzionu Trojkámen a zeptám se, jestli mi ke kafi prodají jeden z jejich výborných koláčů. Jenže koláče prodávají jen po třech. No, tak co jsem měl dělat. Naštěstí jsem měl dva kam schovat.

Penzion Trojkámen

Po lehkém občerstvení, během kterého mě ani nikdo nepředjel, jsem vyrazil z Jindřichova do děr u Hanušovic. Úsek mezi Habarticemi a Vikanticemi jsem jel poprvé a jen potvrdil, že tyhle vesnice mají svoje kouzlo. To navíc umocnil checkpoint nějaké veteránské jízdy ve Šléglově.

Za Habarticemi

Šléglov

Ve Staráku jsem vyhodnotil, že další pauzu dám až na Kladském sedle. V mírném stoupání s krásnýma serpentýnama mě ani moc nerozladilo začínající mrholení a 13:07 jsem si mohl udělat druhé selfie do trackingu.

Kladské sedlo

Po hrstkové polívce a kofole jsem se mohl vrhnout na polskou část trasy. Mrholení sice zesílilo, ale pořád se nedalo mluvit o dešti. Dole v Boleslawowě jsem si vytřásl duši na kostkách a ve Staré Moravě málem přejel odbočku do Kletna, kde se nachází Niedzwiedzia jeskyně a Muzeum Země se zkamenělými dinosauřími vejci. Já ale úzkou silničkou kolem historického uranového dolu vystoupal do Janowy Góry, abych se přes Siennu zhoupl na Przelecz Puchaczówka do pořádný mlhy.

Janowa Góra

Przelecz Puchaczówka

Naštěstí ani ve sjezdu do Idzikówa nebyl na silnici moc velký provoz. Paradoxně skoro horší to bylo na úzkých silničkách vedoucích do podhůří Králického Sněžníku, kde každé míjení a předjíždění znamenalo skoro zastavení. Naštěstí tam ale řidiči nikam nespěchali. V Miedzygorze nás čekala jediná větší zajížďka tam a zpět z celé trasy. Nejenže byla skoro 3 km dlouhá, ale hlavně jsme se museli projít velmi frekventovaným chodníkem se schody kolem vodopádů Wilczky. Už jen najít vstupní bránu uprostřed zahrádky restaurace byl docela slušnej oříšek a usmívat se na nechápající turisty mělo taky docela grády. No prostě Čížovina* nejvyšší kategorie...

Miedzygorze, vodopád Wilczky

Po takové skoro společenské události jsem si ještě dal kafe v hospůdce za vodopády a při procházce na otočný bod v centru městečka jsem z brašničky vytáhl jeden z koláčů, co jsem si vezl. Když jsem konečně vyrazil dál, potkal jsem Terezu s Honzou, kteří mě pořád úspěšně stíhali. Po dalších zvlněných, uzoučkých silničkách, a dokonce kousku polní cesty jsem dorazil do Goworowa. Tam začalo nekonečné stoupání nad Jodlow, kde mě hned zaujaly traily. Podle mapy tvoří skoro ucelený, víc jak 50 km dlouhý okruh vedoucí až za sedlo Puchaczowka, kde je navíc regulérní bikepark Czarna Góra.

Nowa Wies a Pisary

Traily nad Jodlówem

Následoval předlouhý sjezd přes Pisary skoro až do Boboszówa, ale na návrat do Čech bylo ještě brzo. Aspoň jsem mohl omrknout stavbu přehrady na Nyse Klodzké. Po hlavní a naštěstí široké silnici jsem dojel do Miedzylesie a dal si poslední koláč a fantu u obchůdku, které v Polsku prostě fungují skoro non-stop. Za nádražím mě ovšem pořádně překvapil kopec do Lesice. Už jsem si totiž sumíroval, kolik kopců mě ještě čeká, a tenhle mi tam rozhodně chyběl. A že byl pořádnej, na Stravě mu říkají Muur de Lesica.

Stavba přehrady nad Boboszówem

Jak už to tak v životě bývá po cestě nahoru vždy přijde cesta dolů a tahle končila moc pěknou cestou kolem Divoké Orlice, která zde tvoří hranici Polska a ČR. Cesta se jmenuje Droga Sródsudecka, vede až do Orlického Záhoří a všichni na ní pějí ohromné chvály. Já jsem si ji ale moc neužil, protože v Niemojówě jsem odbočil do Bartošovic a vrátil se do ČR. No a po druhém břehu Orlice se vydal k dalšímu fotopointu u Zemské brány.

Hraniční přechod Niemojów – Bartošovice 

Zemská brána

Trošku mě překvapilo, že už je za deset sedm, a v kopci přes osadu Čihák jsem začal přemýšlet, kde pořídím večeři a hlavně proviant na zbytek cesty, tedy celou noc. Bohužel jsem si doma nezjistil, do kdy je otevřená hospoda u mostu na Pastvinách, ale než jsem se nadál byl jsem v Českých Petrovicích u restaurace Na Rozcestí. Cedule mluvila jasně: máme jídlo, jenže u dveří další: kuchyně do 19:00. Koukl jsem na mobil a 19:04. No co už, zkusím to. Moc milá servírka i kuchařka mi dokonce daly na výběr mezi smaženými žampiony a hovězím po burgundsku. Za normálních podmínek bych si na kole nevzal ani jedno, ale tady byla situace vážná. Přede mnou ještě 120 km, minimálně 8 hodin, ke všemu v noci a pravděpodobně v dešti, takže jsem objednal hovězí. Marťa mi psala, že je to odvážné, ale porce naštěstí byla tak akorát a cesta k přehradě Pastviny nevedla přes kopec, jak jsem si myslel, ale jen z kopce. Ještě v restauraci jsem si koupil petku s vodou a kofolu a ve večerce v Klášterci nad Orlicí ještě slaný sušenky.

Při cestě kolem Pastvin přišel slibovaný déšť a já byl rád, jak to s tou večeří nakonec dopadlo, protože bych hostinec u mostu stihl, ale vyrážet pak suchý do deště by vyžadovalo hodně silnej morál. Takhle jsem jen v dešti projel kolem, objel celou přehradu do Nekoře a už jen v mírném deštíku začal stoupat do Studené. Silnička přes Faltusův kopec do Sobkovic byla v nastávající tmě s výhledem na stovky světel v údolí asi jedním z nejsilnějších zážitků celého závodu. Bohužel nemám fotku, protože by to telefon asi moc nezvládl a kvůli dešti se mi ho ani nechtělo vytahovat.

Sjezd Sobkovicemi už jsem znal z předloňské výzvy Welzlova 400, ale potmě a v dešti to byl jinej level. Dole v údolí cestou do Jablonného začalo lít. Tak jsem na náměstí pod podloubím zastavil a začal analyzovat, co mě čeká.

Jablonné nad Orlicí

Naštěstí měl déšť brzy ustat, a tak jsem se jen chvíli oklepal z toho slejváku a vyrazil do dalšího pořádnýho kopce na Suchák. Jenže ulička z náměstí, kterou vedla trasa, byla tak zatarasená lešením, že jako ulička nevypadala. Chvíli jsem tedy bloumal po náměstí sem a tam, než jsem pochopil, kudy se vydat, a málem mě u toho sejmul pizzaboy. Pak už to bylo jednoduchý a pořád do kopce. Napřed temným lesem do Orliček, pak odolat otevřené hospodě, kde by stejně neměli dobrý kafe. Nekonečnou alejí na hlavní, po které naštěstí skoro nikdo nejezdí, a v deset jsem byl na dalším fotopointu na Červenovodském sedle.

Odpočívadlo bylo obsazeno spícím turistou v hamace a se psem, takže jsem musel posvačit na schůdkách u informačního centra. Naštěstí moc nepršelo, jen se spíš valila mlha. Sjezd do Červené Vody byl parádní skoro úplně bez aut, zato cesta přes Boříkovice byla i v tuto pokročilou hodinu hrozná. Úzká cesta starou alejí a spěchající řidiči v obou směrech znamenali jasně nejhorší úsek celého závodu. Naštěstí jsem si musel opravdu zanadávat jen na jedno předjíždějící auto.

Chviličku po hlavní směr Králíky a v Dolní Lipce do posledního kopce, který jsem neznal, přes Heřmanice pod Klepáč. Byl hódně dlouhý, místy prudký, ale po tolika kilometrech si už člověk občas udělá procházku jen tak, a v půlce byl nepříjemný sjezd do Horní Lipky.

Ale opravdu prudký sjezd mě čekal od rozcestí Pod Klepáčem do Dolní Moravy, ještěže jsem tyhle zabijácký serpentýny nemusel šlapat nahoru jako jeden z účastníků MTB trasy, kterého jsem potkal. Dolů to potmě bylo docela o nervy, ale zdárně jsem to ubrzdil až k restauraci Na Rozcestí, kde jsem si mohl ještě skočit na diskotéku. Na Dolní Moravě mají hory zážitků prostě ve dne v noci...:)

Já si ale popojel kousek ke Konzumu a dal si tam svačinu z vlastních zásob. Čekaly mě už jen tři kopce a všechny jsem navíc znal, takže pohoda. Hned ten první k hedečskému klášteru bych asi jel jinou cestou, než vedla trasa, abych si užil další serpentýny, ale potmě to asi bylo stejně jedno. Zase trochu pršelo, takže mi na mokrém telefonu nešlo udělat další selfie do trackingu, ale nakonec se povedlo. 

Červenovodské sedlo, klášter Hedeč a Žárová

Na to, jak moc rozbitá je cesta kolem rozhledny Val, jsem úplně zapomněl, ale zvládl jsem ji bez defektu a mohl se pustit do krásného sjezdu přes Zlatý Potok. Na hlavní cestě kolem Moravy do Hanušovic mě poprvé zastihly nepříjemné náznaky sílící únavy, ale pro tentokrát to bylo ještě dobrý a navíc mě čekal trochu zbytečný předposlední kopec do Žlebu. Křivolakou a hodně prudkou silničku jsem samozřejmě nevyjel, ale ještě horší byl sjezd po další super rozbité asfaltce do Vysokých Žibřidovic. I ten jsem přežil bez úhony a už se těšil na moji oblíbenou cestu údolím Krupé směr Hanušovice.

Ale únava byla čím dál horší a já za Hanušovicemi začal regulérně usínat za jízdy. Mixple pixle na chvíli pomohly a hlavně mě probral už opravdu poslední kopec přes Pusté Žibřidovice do Horního Bohdíkova. Jenže za odbočkou na Pekařov se chvíli jede po rovině a tam mě zase začal přepadat spánek. Měl jsem strach v tomhle stavu sjíždět docela prudký kopec do Žárové, a tak jsem si zkusil v autobusové zastávce v Horním Bohdíkově na chvíli zdřímnout. Moc jsem se nemohl uvelebit, ale asi na 10 minut jsem klimbnul. Docela to pomohlo a já se pustil do posledního pořádnýho sjezdu s mezipřistáním u dřevěného kostelíku v Žárové, kde byl poslední fotopoint.

Ve Velkých Losinách mě čekala malá Čížovina* v podobě kličkování uličkami a cestě přes zámecký park, ale mnohem horší byla další a naštěstí poslední usínací krize ve Vikýřovicích. Pak už stačilo odbočit na Krásné, projet přes stavbu železničního mostu a přesně 5:27 si udělat cílové foto.

Cíl

Pozdravil jsem se s jedním finisherem krátké MTB trasy, kterého jsem asi už potkal ve sjezdu do Dolní Moravy, a když jsem odjížděl domů, probudil se i náčelník Číža, který mi udělal ještě jednu pěknou cílovou fotku, ale zapomněl mi dát diplom. Když jsem přijel domů, probudila se Marťa a dala si se mnou snídani. A já šel po sprše spát. Až po probuzení jsme začali zjišťovat, kdo jak dál dojel, a k mému ohromnému překvapení to vypadalo, že jsem nakonec dlouhou silniční trasu dojel jako druhý. Když pak Kuba, který dojel zhruba hodinu po mně, napsal, že skončil na bedně, bylo to skoro jasný. Ale ještě jsem si to přece jen ověřil přímo u Číži a i tak tomu pořád nemohl uvěřit.

Takže můj nový osobák je 303 km s převýšením 5779 m za 21h:49m. Pro úplnost sem dám i celkové pořadí, protože všichni zaslouží ohromnou gratulaci.

http://ultrabikers.eu/jes300-okolo-kralicaku/

https://www.strava.com/activities/7634384367

*Č = P, ž = č

Race Across Czechia část 2.

 

Pustevny, čtvrtek 7.7.2022 12:53

Den 4 – 5.7.2022

Po opravdu dobrém spánku se nechtělo vstávat, ale čekal mě jen krátký přejezd do Náchoda na snídani. Celý zámecký kopec se rekonstruuje, ale ve sváteční ráno nebyl problém sjet stavbou do centra, kde jsem nic nevymýšlel a rovnou zamířil k benzínce.

Kramolna, Lhotky

Náchod, Vojenský hřbitov a zámek

Náchod, Masarykovo náměstí

Po fajnové snídani pohodová cyklostezka kolem Metuje do Pekla, kde začalo stoupání na Dobrošov. Tam se mi napřed povolila zadní osa po ranním dopínání řetězu a pak jsem si musel dát ranní pauzičku, chápete... A předjel mě Marcin, který spal v Náchodě v hotelu. Moc mu to ale nejelo, takže jsem mu to hned za Lipím vrátil a na první kopec k Jiráskově chatě na Dobrošově, kde se chystal cíl běžeckého závodu, dojel o chlup dřív. Chata byla ještě zavřená, takže jsem jen do navigace načetl další úsek a jel dál. V České Čermné malé občerstvení u Vietnamců, kteří byli moc milí, a pan šéf obdivoval, že jedu až z Aše, kde prý už dvakrát byl. Dál už se mi to moc nelíbilo, zvlášť nepříjemně zvlněný úsek z Olešnice do Deštné v Orlických horách, kde navíc začalo nepříjemně foukat, mě stál víc sil, než bych čekal. Naštěstí stoupání na Šerlich k Masarykově chatě nebylo tak hrozný, prošel jsem se, to jo, ale za 45 minut jsem byl nahoře na borůvkovým knedlíku...

Dobrošov, Jiráskova chata a Šerlich, Masarykova chata

U jídla mi psala Marťa, že v Šumperku prší a že mě to brzo taky čeká. Koukl jsem na radar, ale nevšiml si, že nemám signál, takže slabá pidi přeháňka, kterou mi radar ukázal byla falešnou nadějí. Zatím dojel Marcin, ani si nic nedal, jen si na chodbě oblíkal snad vše, co měl, a skoro společně jsme vyrazili do sjezdu. Zhruba v půlce začalo mrholit a já byl v klidu, vše jde podle plánu, jen ty mraky se mi na přeháňku zdáli moc masivní. Začalo pršet čím dál víc, takže jsem vytáhl pláštěnky, ale pořád jsem byl v klidu. V Orlickém Záhoří mi to nedalo, zastavil jsem u zavřeného obchodu a znova koukal na radar. Nevěřil jsem vlastním očím. Má pršet a lít aspoň půl dne. No co už, čekat nemá cenu, jedu dál. Ještě jednou jsem se na chvíli schoval pod stromy a pak, když déšť zase trochu polevil, vyrazil. A přišel rozhodující moment, příval deště, jako by na mě někdo vylil bečku vody a v momentě jsem byl durch. Na silnici okamžitě stálo snad pět centimetrů vody, ještě štěstí, že ani auta nejezdila. Mě už ale nezbývalo než jet dál.

Neratov a já durch

V solidním dešti jsem dojel do Neratova, kde jsem si poctivě zašel ke kostelu, a opatrně sjel k hospodě. Ta ale byla narvaná, takže jsem frčel dál. Za Bartošovicemi naštěstí přestalo pršet a už jen s různou intenzitou kapalo. V Žamberku jsem na náměstí našel pizzerii a dal si polívku s čajem. Naštěstí mi po návratu na kolo nebyla zima, což bývá největší úskalí těhle zastávek ve špatným počasí. Po příjemné cyklotrase jsem dojel do Letohradu, kde mě čekala malá Čížovina v podobě smyčky kolem zámku.

Letohrad a zvedací most na cyklostezce přes Lukavický potok

I dál cesta pokračovala po krásných cyklostezkách a ještě na kraji Letohradu mě překvapil zvedací most, který prý umožňuje zvětšit průtok vody při povodni. U zříceniny hradu Lanšperk jsem se dostal do mě dobře známých končin, ale taky začalo zase pršet. Na nádraží v Ústí nad Orlicí jsem se marně přeptal na hospodu ve staré výpravní budově. A když jsem chvíli u kafe z automatu čekal, až zase přestane pršet, profičel kolem Marcin. Ve stoupání přes Hrádek na rozcestí Štěstí jsem ho dojel a v táhlém sjezdu do Litomyšle jsem se těšil na slunce, které za mraky začalo vykukovat. 

Litomyšl, zámek a Klášterní zahrady

Na začátku Litomyšle cesta vedla kolem vyhlášené restaurace U Medvěda, která na nás s Marťou loni neudělala nejlepší dojem. Vzhledem k tomu, že mě čekala procházka kolem zámku a Klášterními zahradami, řekl jsem si , že jí dám ještě jednu šanci. Bohužel ani napodruhé salát Caesar neuspokojil mé chuťové buňky, ale jen žaludek. Kdybych věděl, že mě bude čekat vynášení kola po krytém schodišti Fortna, možná bych si dal jen polívku. Zajímavá byla i cesta přes řetězovou lávku u Smetanova domu. Litomyšl je vyhlášená nejen historickou architekturou, ale i tou současnou a vůbec designem a uměním zasahujícím do veřejného prostoru, ale některé věci už mi přijdou docela samoúčelné a dost nehezké. Třeba surové laminátové lavičky v zámeckém areálu, které prý budí emoce už 2 roky.

Řetězová pohyblivá lávka u Smetanova domu, schodiště Fortna

Laminátové lavičky v zámeckém areálu

Dva táhlé kopce za Litomyšlí přes Kozlovský kopec a Dětřichovské sedlo nabídly malé technické zajímavosti. Ten první netypické sloupy el. vedení a ten druhý přejezd úzkorozchodné vlečky z Mladějova do lomu Hřebeč. Následoval parádní nekonečný sjezd vesnicí Kunčina na okraj Moravské Třebové a pak krátké stoupání do Starého Města, kam jsem se těšil na večeři. Bohužel jsem si neověřil, že občerstvení u letiště už nefunguje, a hospoda na letišti byla taky zavřená. Do toho mi opět vypadl signál z navigace, takže pořádná krize. Naštěstí jsem navigaci zvládl v klidu rozchodit, dva mladíci u letiště mi sice potvrdili, že nejbližší otevřená hospoda je v Moravské Třebové, ale nabídli pivo, jak říkali je v něm spousta energie. A já po krátkém zvažování návratu do Třebové, vyrazil dál směr Bouzov, s tím, že jak najdu vhodnou čekárnu, půjdu spát, a ráno moudřejší večera.

Stoupání na Kozlov, rybník Hvězda u Opatova

Přejezd úzkorozchodné vlečky před Kunčinou a u letiště ve Starém Městě (LKMK)

Víc než štěstí se na mě usmálo ve vesnici Gruna, kde se ještě svítilo v hospodě a právě končila hasičská soutěž. Hasiči už ale dogrilovali a nabídli mi buď kořalky, nebo kofolu, ale v hospodě prý mají brambůrky. Kdyby brambůrky. Paní hospodská už zavírala, ale jestli prý 20 minut počkám, rozpeče mi pizzu. Poslední hosté mi vnutili panáka na seznámení a na tu cestu na Bouzov, co mě ještě čeká, naštěstí jsme si vzpomněl, že zelená docela příjemně osvěží...:) Během toho, co jsem se ládoval pizzou, šli poslední hosté spát a já si pak v klidu domluvil přespání na krásném podiu vedle hospody.

Gruna

Kramolna, Lhotky – Gruna  ↔ 175,54 km ↗  2583 m

https://www.strava.com/activities/7421407878

https://www.strava.com/activities/7421421044

Den 5 – 6.7.2022

Budík jsem opět o půl hodiny odložil a vstal až 5:30, pomalu se sbalil a vyrazil s vyhlídkou snídaně až někde v Litovli. Ale v Městečku Trnávka se na mě usmálo štěstí v otevřeném COOPu a navíc mi slunce prodírající se ranní mlhou skrz zříceninu hradu Cimburk připravilo skoro až romantickou podívanou.

Městečko Trnávka, na kopci hrad Cimburk

Na vytrávení snídaně naštěstí přišel přesun po rovině za Chornici a tam stoupání do Hartínkova. Sjezd po nové úzké silničce k Vranové Lhotě byl hódně prudký a patřil k těm dobrodružnějším. Údolí Třebůvky mě ničím překvapit nemohlo, stejně jako stoupání na Bouzov. Ale zdání klame a v serpentýně na kraji Bouzova začalo pršet.

Bouzov

U Bouzova mi končila trasa v navigaci a nová nešla nahrát, naštěstí to znám, takže jsem nastudoval trasu na mapy.cz někam po Slavětín a vyrazil, že to zkusím tam. Cestou jsem si teda ještě zajel k parkovišti na nějaký občerstvení a někde kolem Javoříčka naštěstí přestalo i mrholit. Na zastávce před Slavětínem se mi bez problémů podařilo načíst trasu do navigace a já frčřel pěkně z kopce na úrodnou Hanou. V Litovli jsem si vybral nějakou hotovost, kdyby ještě byla potřeba, a pustil do nekonečných rovinek Litovelského Pomoraví.

Litovel a Náklo

Pískovnu Náklo jsem tentokrát objel po nějaké nové cyklostezce uprostřed polí, což byla docela nuda, a vydal se užít kostky v Příkazech. Nikomu to neříkejte, ale většinu jsem objel po chodníku. Příjezd a průjezd Olomoucí nenabídl žádné Čížoviny , pokud teda nepočítám dlažbu na Horním a Dolním náměstí. Důvod k zastávce jsem si našel až na Kopečku, kde jsem si v Restaurantu u Macků dal oproti Litomyšli výborný a vyzkoušený Caesar.

Olomouc – Horní náměstí

Kopeček, Tršice

Nepříjemně zvlněnou krajinou přes Tršice a Prosenice jsem dojel k cyklotrase kolem Bečvy. Tam jsem si pamatoval občerstvení před Lipníkem a začal se těšit na zmrzlinu, ale trasa vedla po druhém břehu a já se musel spokojit s malinovým Birellem ve stánku u mostu směrem na Přední Mlýn. Stoupání kolem lomu Podhůra znám z Šela maratonu a další a další malé kopečky si už opravdu žádaly nějakou odměnu. V Dřevohosticích v Kafe pod radnicí jsem tak objevil vítěze soutěže zákusků. Naprosto luxusní čokoládový dortík s pomerančovým krémem, který jsem si doplnil mandarinkovou zmrzlinou a Fantou, mi zvedl náladu až někam pod Hostýn.

Dřevohostice

Blížil se večer a přede mnou se zvedaly Hostýnské vrchy. V Bystřice pod Hostýnem u hřbitova jsem tedy zkoumal, jaká je šance na večeři na Hostýně,. Vyhlídky byly mizivé. Sjel jsem tedy do města a hned u první hospody U Hanuša zastavil, jenže vrchní zrovna uklízel ceduli a popelníky ze zahrádky, že zavírají. Ani jsem nemusel dělat hladový pohled nebo něco a už volal na kuchařku, máme tu hladového cyklistu, co mu ještě nabídneme. Nakonec jsem dostal pečený kuře s bramborem, kafe a zásobu vody skoro na zbytek závodu...:) No pod kopcem to nebylo úplně ideální, ale už stejně nebylo kam spěchat a tak jsem si udělal nahoru pár pěkných procházek. Náčelník Číža a i Kuba, co jel přede mnou, mě sice hecovali, abych to už dojel. Já si ale řekl, že dojíždět dlouho do noci nemá smysl, že si závěr v Beskydech chci užít za světla a že za Hostýnem ještě někde přespím.

Hostýn

Na Hostýně už bylo pusto prázdno a já se těšil na sjezd šeřící se krajinou. Jenže po necelém kilometru sjezdu mě čekal prudký výšlap na Bukovinu a pak ještě jeden na Grapy. Pak konečně prudký sjezd s krásnými výhledy do Rusavy, která plynule přechází v Ráztoky, a všude hned několik autobusových zastávek.

Sjezd z Grapů do Rusavy

Jenže všechny zastávky měly nějaké ale a já si říkal, že bych to ještě mohl posunout až do Držkové, kde je obchod a i nějaká ta čekárna by se našla. Dokonce jsem to napsal Martě a vyrazil. Ještě jsem se stavil v restauraci U Bílého koně a to bylo neštěstí ve štěstí. U restaurace byly totiž chatky, jedna z nich volná a lákadlu postele a sprchy nešlo odolat. Jenže tam taky nebyl vůbec signál a Marťa viděla na trackingu, že stojím, ale nepíšu, co se děje. Psala, volala, jenže mě se podařila poslat sms až za hodinu a půl, když jsem na doporučení majitelů vyšel kus nad chatku k lesu. Naštěstí mi bylo ráno odpuštěno, ale i tak mě štvalo, že jsem díky souhře neovlivnitelných událostí zbytečně Marťu vyděsil...

Gruna  – Ráztoka, Osada pod Grúněm ↔ 180,1 km ↗  2201 m

https://www.strava.com/activities/7429340207

Den 6 – 7.7.2022

I když mě majitelé restaurace lákali na snídani v 8:00, dal jsem si budík na 5:30 a 6:15 vyrazil do Držkové v naději, že tam u obchodu pořídím něco k snědku. Před dvěma lety jsme tam s Marťou přijeli do kempu, který nefungoval (mimochodem je stále na prodej), ale ráno se o nás moc příjemná paní postarala právě v obchůdku u hospody, dokonce nám otevřela záchody a uvařila kafe. Tentokrát jsem měl smůlu, protože obchod byl zrušený. No nic, tak jsem si první pořádaný kopec dne přes sedlo Na Trojáku k rozhledně Maruška dal nalačno.

Chatka u restaurace U Bílého koně, Na Trojáku

Rozhledna Maruška

Z vrcholku Bludný následoval další prudký a dechberoucí sjezd do vesnice Hošťálková, kde naštěstí obchod nezrušili. Potom přesun údolím Vsetínské Bečvy do Bystřičky a táhlý kopeček k přehradě stejného jména. Tam jsem se musel trochu prokličkovat mezi hrází a masivním bezpečnostním přelivem a nabrat dech na stoupání ve Velké Lhotě.

Přehrada Bystřička

Hned za hrází následovalo stoupání do Velké Lhoty, která je mimo jiné zajímavá tím, že v tamním dřevěném kostele byl v 19. století farářem Jan Karafiát, autor Broučků. Nám ale připravila mnohem krutější překvapení, které jsem naštěstí znal a byl na něj psychicky připraven. Po zhruba 1000 km totiž trasa nepokračovala do už tak docela prudkého kopce ke kostelu, ale odbočila do uličky kolem dřevěné zvoničky. Parametry tohohle kopečku jsou opravdu impozantní. Na necelých 700 metrech jsem musel nastoupat 113 výškových metrů, strava uvádí průměr 17,1 %. Ani mě nenapadlo se pokoušet o jízdu a udělal jsem si čtvrthodinovou procházku. Mimochodem, vítěz Ondra Loup, který tou dobou už po dvou dnech odpočinku jel domů do Brna, jak jinak než na kole, tuhle zabijáckou stěnu vyjel.

Velká Lhota

Vrcholové selfie a krásný výhled na Beskydy

Sjezd do Rožnova pod Radhoštěm byl hodně dlouhý a na úzké cestě jsem se několikrát musel vyhýbat protijedoucím autům. V Rožnově jsem dokoupil vodu na už opravdu poslední kopec a vyrazil. K chatě Mír to bylo hodně nezáživné, pak hodně prudké, takže jsem se zase prošel a na závěr se cesta pod hřebenem mezi  Radhoštěm a Radegastem dokonce začala vlnit a já už za každou zatáčkou vyhlížel konec. A ten přišel přesně 12:53, kdy jsem požádal kolemjdoucího turistu o cílové foto u chaty Maměnka na Pustevnách.

Cílové foto a zvěřinový guláš

Ráztoka, Osada pod Grúněm – Pustevny ↔ 71,75 km ↗  1637 m

https://www.strava.com/activities/7429349086

Celková trasa Aš – Pustevny ↔ 1054,4 km ↗  15958 m

Celkový čas: 125h:30m respektive 5 dní 5 hodin a 30 minut

Celkový čas jízdy: 61h:11m:25s

Celkový čas přestávek: 64h.18m:35s

22. místo z 23 v cíli a 29 na startu...

Přehrání trackingu závodu: https://cs.follow.me.cz/tracking/RACZ2022/

Ofiko web závodu: https://ultrabikers.eu/race-across-czechia-2022/

Na chatě Šumná, kde ještě do včerejšího večera, respektive do půl jedné v noci, bylo cílové zázemí, jsem si dal zvěřinový guláš, pivo a kofolu. Rychle obsloužil socky a začal plánovat, jak se odtud dostanu domů. Jako nejpraktičtější se mi jevilo sjet po silnici do Horní Bečvy a po cyklostezce do Valmezu na vlak. Ještě když jsem dopíjel pivo, začalo kapat a radar nevěstil nic dobrého, takže jsem se přestal kochat a začal makat. Cesta dolů do Horní Bečvy byl fofr a i kolem Bečvy to parádně utíkalo, ale někde na půl cesty do Rožnova začalo pršet, chvílemi i docela dost. Už to bylo jedno, protože jsem věděl, že doschnu doma. V Rožnově jsem ještě koukl na tracking, kde je Peťa, který se ještě pořád statečně rval s tratí. Už stoupal do cíle a byl někde u chaty Mír. Když jsem dojížděl do Valmezu přestalo pršet, navigace mě krásně dovedla k nádraží. Nakoupil jsem jízdenky a u svérázného rockera v bufetu U Radky si dal druhé oslavné pivo a burgříka z pytlíku...

Trasa závodu byla naprosto úžasná, občas sice nevedla úplně po asfaltu a některé Čížoviny byly diplomaticky řečeno otravné, ale na to už jsem si za ty dva roky zvykl. Snad jen nedělní odpoledne mezi Českým Švýcarskem a Ještědem bylo trochu nudné a vleklé, ale jinak byla trasa opravdu pestrá a zážitek střídal zážitek. A hodně intenzivní byly všechny, ať ty příjemné, tak i ty nepříjemné. Každopádně už během posledních dní jsem si řekl, že jsem na tom furtšlapu už zvládl docela dost a že jestli bude nějaké příště, musím si konečně pořídit kolo s přehazovačkou...