Znáte to, člověk si pořád říká, že už takový blbosti nikdy dělat nebude, ale ono mu to nedá. S touhle výzvou ze série ultrabikers.eu jsem měl navíc z loňska nevyřízený účty, když jsem o půl jedný v noci neměl morál na minimálně dvouhodinovou procházku na Dlouhý Stráně a 300 km si zkrátil na 275 km. Letos trasa vedla na druhou stranu do Polska a Dlouhý Stráně byly hned na začátku a navíc jako jediný kopec vyšší než 1000 m. Vstupní data vypadala přívětivě. Varování náčelníka Číži, že profil je pořád nahoru dolu, jsem nebral na lehkou váhu, ale rovina mě někdy utaví víc než kopec.
V pátek 12. srpna proběhlo předstartovní setkání, které už letos nebylo o seznamování, ale o setkání s kamarády. Probrali jsme kde co a hlavně nástrahy trasy, která se samozřejmě neobešla bez schodů a několika spíš gravel úseků.
 |
| Autokemp Na Krásném, start lehce po půl osmé, foto Radomír Čížek |
V sobotu 13. srpna to pak vypuklo naostro. Na startu se na všech trasách sešlo 31 závodníků a na start dlouhé silniční se postavilo 8 borců a jedna dáma. Přesně 7:35 zazněl startovní výkřik a my vyrazili hned do prvního kopečku na Traťovku. Během stoupání jsem se zapracoval zhruba v polovině startovního pole.
 |
| Traťovka, foto Radomír Čížek |
Ve sjezdu jsem předjel defektícího favorita Vojtu a v Rudolticích se nenechal zmást jezdci z krátké trasy, kteří hned odbočovali z hlavní do uliček. V mém oblíbeném krátkém stoupání nad Maršíkov jsem se pozdravil skoro se všemi jezdci terénních tras, kteří frčeli v protisměru do Vernířovic a na Dlouhé Stráně. Já se na ně musel škrábat nejhorší možnou cestou z Loučné a ke všemu mě na začátku prvního prudkého úseku dojel Číža. Obdivoval moje šněrování a decentně mě hecoval, jestli ještě chvíli vydržím šlapat, že se mu pořád nedaří udělat fotku...:)
 |
| Údolí Merty za Sobotínem |
 |
| Uhlířská cesta z Loučné na Dlouhé Stráně, foto Radomír Čížek |
Naštěstí se brzy vydal stíhat další jezdce a já si v klidu mohl za rozcestím Uhlířská cesta udělat pořádnou procházku. Postupně mě předjeli tři pronásledovatelé a až na Vojtu, který doháněl ztrátu, jsem si s dalšími stihl i trochu poklábosit. V baru U Medvěda jsem si prozřetelně koupil kolu a cestou k Tetřeví chatě si dal první svačinku.
 |
| Rozhledna u Tetřeví chaty |
 |
| Praděd v mracích |
U útulny pod horní nádrží jsem potkal první trojici na MTB trase, jak už fičela dolů, a u odbočky na Vernířovice se další teréňáci doslova rojili. Aspoň jsem měl motivaci moc neokounět a trochu si k té horní nádrži máknout. Vrchol a celý hřeben Jeseníků se topil v mracích, takže výhledy byly nulové, ale nahoře panovala dobrá nálada.
 |
| Dojezd k horní nádrži, foto Radomír Čížek |
 |
| Selfie do trackingu |
Moc jsem se nezdržoval, dal jsem si druhou svačinku, pořídil foto, a dokonce se mi ho podařilo vložit do trackingu, natáhl jsem rukávky a frčel dolů. Cestou k útulně jsem se pozdravil s Kubou, mým loňským parťákem, a než jsem se nadál, byl jsem dole v Koutech.
 |
| Dolní nádrž |
Tam mě trochu zaskočila trasa, která nevedla po hlavní, ale uličkama skrz chaty. Všeho jsem měl zatím dost, takže nebyl důvod v Koutech zastavovat a rovnou jsem se vydal na Přemyslovské sedlo. Nahoře jsem se taky nezdržoval a hned se pustil užít si nový asfalt. Cestou dolů jsem vymyslel, že se stavím v Nových Losinách v penzionu Trojkámen a zeptám se, jestli mi ke kafi prodají jeden z jejich výborných koláčů. Jenže koláče prodávají jen po třech. No, tak co jsem měl dělat. Naštěstí jsem měl dva kam schovat.
 |
| Penzion Trojkámen |
Po lehkém občerstvení, během kterého mě ani nikdo nepředjel, jsem vyrazil z Jindřichova do děr u Hanušovic. Úsek mezi Habarticemi a Vikanticemi jsem jel poprvé a jen potvrdil, že tyhle vesnice mají svoje kouzlo. To navíc umocnil checkpoint nějaké veteránské jízdy ve Šléglově.
 |
| Za Habarticemi |
 |
| Šléglov |
Ve Staráku jsem vyhodnotil, že další pauzu dám až na Kladském sedle. V mírném stoupání s krásnýma serpentýnama mě ani moc nerozladilo začínající mrholení a 13:07 jsem si mohl udělat druhé selfie do trackingu.
 |
| Kladské sedlo |
Po hrstkové polívce a kofole jsem se mohl vrhnout na polskou část trasy. Mrholení sice zesílilo, ale pořád se nedalo mluvit o dešti. Dole v Boleslawowě jsem si vytřásl duši na kostkách a ve Staré Moravě málem přejel odbočku do Kletna, kde se nachází Niedzwiedzia jeskyně a Muzeum Země se zkamenělými dinosauřími vejci. Já ale úzkou silničkou kolem historického uranového dolu vystoupal do Janowy Góry, abych se přes Siennu zhoupl na Przelecz Puchaczówka do pořádný mlhy.
 |
| Janowa Góra |
 |
| Przelecz Puchaczówka |
Naštěstí ani ve sjezdu do Idzikówa nebyl na silnici moc velký provoz. Paradoxně skoro horší to bylo na úzkých silničkách vedoucích do podhůří Králického Sněžníku, kde každé míjení a předjíždění znamenalo skoro zastavení. Naštěstí tam ale řidiči nikam nespěchali. V Miedzygorze nás čekala jediná větší zajížďka tam a zpět z celé trasy. Nejenže byla skoro 3 km dlouhá, ale hlavně jsme se museli projít velmi frekventovaným chodníkem se schody kolem vodopádů Wilczky. Už jen najít vstupní bránu uprostřed zahrádky restaurace byl docela slušnej oříšek a usmívat se na nechápající turisty mělo taky docela grády. No prostě Čížovina* nejvyšší kategorie...
 |
| Miedzygorze, vodopád Wilczky |
Po takové skoro společenské události jsem si ještě dal kafe v hospůdce za vodopády a při procházce na otočný bod v centru městečka jsem z brašničky vytáhl jeden z koláčů, co jsem si vezl. Když jsem konečně vyrazil dál, potkal jsem Terezu s Honzou, kteří mě pořád úspěšně stíhali. Po dalších zvlněných, uzoučkých silničkách, a dokonce kousku polní cesty jsem dorazil do Goworowa. Tam začalo nekonečné stoupání nad Jodlow, kde mě hned zaujaly traily. Podle mapy tvoří skoro ucelený, víc jak 50 km dlouhý okruh vedoucí až za sedlo Puchaczowka, kde je navíc regulérní bikepark Czarna Góra.
 |
| Nowa Wies a Pisary |
 |
| Traily nad Jodlówem |
Následoval předlouhý sjezd přes Pisary skoro až do Boboszówa, ale na návrat do Čech bylo ještě brzo. Aspoň jsem mohl omrknout stavbu přehrady na Nyse Klodzké. Po hlavní a naštěstí široké silnici jsem dojel do Miedzylesie a dal si poslední koláč a fantu u obchůdku, které v Polsku prostě fungují skoro non-stop. Za nádražím mě ovšem pořádně překvapil kopec do Lesice. Už jsem si totiž sumíroval, kolik kopců mě ještě čeká, a tenhle mi tam rozhodně chyběl. A že byl pořádnej, na Stravě mu říkají Muur de Lesica.
 |
| Stavba přehrady nad Boboszówem |
Jak už to tak v životě bývá po cestě nahoru vždy přijde cesta dolů a tahle končila moc pěknou cestou kolem Divoké Orlice, která zde tvoří hranici Polska a ČR. Cesta se jmenuje Droga Sródsudecka, vede až do Orlického Záhoří a všichni na ní pějí ohromné chvály. Já jsem si ji ale moc neužil, protože v Niemojówě jsem odbočil do Bartošovic a vrátil se do ČR. No a po druhém břehu Orlice se vydal k dalšímu fotopointu u Zemské brány.
 |
| Hraniční přechod Niemojów – Bartošovice |
 |
| Zemská brána |
Trošku mě překvapilo, že už je za deset sedm, a v kopci přes osadu Čihák jsem začal přemýšlet, kde pořídím večeři a hlavně proviant na zbytek cesty, tedy celou noc. Bohužel jsem si doma nezjistil, do kdy je otevřená hospoda u mostu na Pastvinách, ale než jsem se nadál byl jsem v Českých Petrovicích u restaurace Na Rozcestí. Cedule mluvila jasně: máme jídlo, jenže u dveří další: kuchyně do 19:00. Koukl jsem na mobil a 19:04. No co už, zkusím to. Moc milá servírka i kuchařka mi dokonce daly na výběr mezi smaženými žampiony a hovězím po burgundsku. Za normálních podmínek bych si na kole nevzal ani jedno, ale tady byla situace vážná. Přede mnou ještě 120 km, minimálně 8 hodin, ke všemu v noci a pravděpodobně v dešti, takže jsem objednal hovězí. Marťa mi psala, že je to odvážné, ale porce naštěstí byla tak akorát a cesta k přehradě Pastviny nevedla přes kopec, jak jsem si myslel, ale jen z kopce. Ještě v restauraci jsem si koupil petku s vodou a kofolu a ve večerce v Klášterci nad Orlicí ještě slaný sušenky.
Při cestě kolem Pastvin přišel slibovaný déšť a já byl rád, jak to s tou večeří nakonec dopadlo, protože bych hostinec u mostu stihl, ale vyrážet pak suchý do deště by vyžadovalo hodně silnej morál. Takhle jsem jen v dešti projel kolem, objel celou přehradu do Nekoře a už jen v mírném deštíku začal stoupat do Studené. Silnička přes Faltusův kopec do Sobkovic byla v nastávající tmě s výhledem na stovky světel v údolí asi jedním z nejsilnějších zážitků celého závodu. Bohužel nemám fotku, protože by to telefon asi moc nezvládl a kvůli dešti se mi ho ani nechtělo vytahovat.
Sjezd Sobkovicemi už jsem znal z předloňské výzvy Welzlova 400, ale potmě a v dešti to byl jinej level. Dole v údolí cestou do Jablonného začalo lít. Tak jsem na náměstí pod podloubím zastavil a začal analyzovat, co mě čeká.
 |
| Jablonné nad Orlicí |
Naštěstí měl déšť brzy ustat, a tak jsem se jen chvíli oklepal z toho slejváku a vyrazil do dalšího pořádnýho kopce na Suchák. Jenže ulička z náměstí, kterou vedla trasa, byla tak zatarasená lešením, že jako ulička nevypadala. Chvíli jsem tedy bloumal po náměstí sem a tam, než jsem pochopil, kudy se vydat, a málem mě u toho sejmul pizzaboy. Pak už to bylo jednoduchý a pořád do kopce. Napřed temným lesem do Orliček, pak odolat otevřené hospodě, kde by stejně neměli dobrý kafe. Nekonečnou alejí na hlavní, po které naštěstí skoro nikdo nejezdí, a v deset jsem byl na dalším fotopointu na Červenovodském sedle.
Odpočívadlo bylo obsazeno spícím turistou v hamace a se psem, takže jsem musel posvačit na schůdkách u informačního centra. Naštěstí moc nepršelo, jen se spíš valila mlha. Sjezd do Červené Vody byl parádní skoro úplně bez aut, zato cesta přes Boříkovice byla i v tuto pokročilou hodinu hrozná. Úzká cesta starou alejí a spěchající řidiči v obou směrech znamenali jasně nejhorší úsek celého závodu. Naštěstí jsem si musel opravdu zanadávat jen na jedno předjíždějící auto.
Chviličku po hlavní směr Králíky a v Dolní Lipce do posledního kopce, který jsem neznal, přes Heřmanice pod Klepáč. Byl hódně dlouhý, místy prudký, ale po tolika kilometrech si už člověk občas udělá procházku jen tak, a v půlce byl nepříjemný sjezd do Horní Lipky.
Ale opravdu prudký sjezd mě čekal od rozcestí Pod Klepáčem do Dolní Moravy, ještěže jsem tyhle zabijácký serpentýny nemusel šlapat nahoru jako jeden z účastníků MTB trasy, kterého jsem potkal. Dolů to potmě bylo docela o nervy, ale zdárně jsem to ubrzdil až k restauraci Na Rozcestí, kde jsem si mohl ještě skočit na diskotéku. Na Dolní Moravě mají hory zážitků prostě ve dne v noci...:)
Já si ale popojel kousek ke Konzumu a dal si tam svačinu z vlastních zásob. Čekaly mě už jen tři kopce a všechny jsem navíc znal, takže pohoda. Hned ten první k hedečskému klášteru bych asi jel jinou cestou, než vedla trasa, abych si užil další serpentýny, ale potmě to asi bylo stejně jedno. Zase trochu pršelo, takže mi na mokrém telefonu nešlo udělat další selfie do trackingu, ale nakonec se povedlo.
 |
| Červenovodské sedlo, klášter Hedeč a Žárová |
Na to, jak moc rozbitá je cesta kolem rozhledny Val, jsem úplně zapomněl, ale zvládl jsem ji bez defektu a mohl se pustit do krásného sjezdu přes Zlatý Potok. Na hlavní cestě kolem Moravy do Hanušovic mě poprvé zastihly nepříjemné náznaky sílící únavy, ale pro tentokrát to bylo ještě dobrý a navíc mě čekal trochu zbytečný předposlední kopec do Žlebu. Křivolakou a hodně prudkou silničku jsem samozřejmě nevyjel, ale ještě horší byl sjezd po další super rozbité asfaltce do Vysokých Žibřidovic. I ten jsem přežil bez úhony a už se těšil na moji oblíbenou cestu údolím Krupé směr Hanušovice.
Ale únava byla čím dál horší a já za Hanušovicemi začal regulérně usínat za jízdy. Mixple pixle na chvíli pomohly a hlavně mě probral už opravdu poslední kopec přes Pusté Žibřidovice do Horního Bohdíkova. Jenže za odbočkou na Pekařov se chvíli jede po rovině a tam mě zase začal přepadat spánek. Měl jsem strach v tomhle stavu sjíždět docela prudký kopec do Žárové, a tak jsem si zkusil v autobusové zastávce v Horním Bohdíkově na chvíli zdřímnout. Moc jsem se nemohl uvelebit, ale asi na 10 minut jsem klimbnul. Docela to pomohlo a já se pustil do posledního pořádnýho sjezdu s mezipřistáním u dřevěného kostelíku v Žárové, kde byl poslední fotopoint.
Ve Velkých Losinách mě čekala malá Čížovina* v podobě kličkování uličkami a cestě přes zámecký park, ale mnohem horší byla další a naštěstí poslední usínací krize ve Vikýřovicích. Pak už stačilo odbočit na Krásné, projet přes stavbu železničního mostu a přesně 5:27 si udělat cílové foto.
 |
| Cíl |
Pozdravil jsem se s jedním finisherem krátké MTB trasy, kterého jsem asi už potkal ve sjezdu do Dolní Moravy, a když jsem odjížděl domů, probudil se i náčelník Číža, který mi udělal ještě jednu pěknou cílovou fotku, ale zapomněl mi dát diplom. Když jsem přijel domů, probudila se Marťa a dala si se mnou snídani. A já šel po sprše spát. Až po probuzení jsme začali zjišťovat, kdo jak dál dojel, a k mému ohromnému překvapení to vypadalo, že jsem nakonec dlouhou silniční trasu dojel jako druhý. Když pak Kuba, který dojel zhruba hodinu po mně, napsal, že skončil na bedně, bylo to skoro jasný. Ale ještě jsem si to přece jen ověřil přímo u Číži a i tak tomu pořád nemohl uvěřit.
Takže můj nový osobák je 303 km s převýšením 5779 m za 21h:49m. Pro úplnost sem dám i celkové pořadí, protože všichni zaslouží ohromnou gratulaci.
http://ultrabikers.eu/jes300-okolo-kralicaku/
