pondělí 18. července 2022

Race Across Czechia část 2.

 

Pustevny, čtvrtek 7.7.2022 12:53

Den 4 – 5.7.2022

Po opravdu dobrém spánku se nechtělo vstávat, ale čekal mě jen krátký přejezd do Náchoda na snídani. Celý zámecký kopec se rekonstruuje, ale ve sváteční ráno nebyl problém sjet stavbou do centra, kde jsem nic nevymýšlel a rovnou zamířil k benzínce.

Kramolna, Lhotky

Náchod, Vojenský hřbitov a zámek

Náchod, Masarykovo náměstí

Po fajnové snídani pohodová cyklostezka kolem Metuje do Pekla, kde začalo stoupání na Dobrošov. Tam se mi napřed povolila zadní osa po ranním dopínání řetězu a pak jsem si musel dát ranní pauzičku, chápete... A předjel mě Marcin, který spal v Náchodě v hotelu. Moc mu to ale nejelo, takže jsem mu to hned za Lipím vrátil a na první kopec k Jiráskově chatě na Dobrošově, kde se chystal cíl běžeckého závodu, dojel o chlup dřív. Chata byla ještě zavřená, takže jsem jen do navigace načetl další úsek a jel dál. V České Čermné malé občerstvení u Vietnamců, kteří byli moc milí, a pan šéf obdivoval, že jedu až z Aše, kde prý už dvakrát byl. Dál už se mi to moc nelíbilo, zvlášť nepříjemně zvlněný úsek z Olešnice do Deštné v Orlických horách, kde navíc začalo nepříjemně foukat, mě stál víc sil, než bych čekal. Naštěstí stoupání na Šerlich k Masarykově chatě nebylo tak hrozný, prošel jsem se, to jo, ale za 45 minut jsem byl nahoře na borůvkovým knedlíku...

Dobrošov, Jiráskova chata a Šerlich, Masarykova chata

U jídla mi psala Marťa, že v Šumperku prší a že mě to brzo taky čeká. Koukl jsem na radar, ale nevšiml si, že nemám signál, takže slabá pidi přeháňka, kterou mi radar ukázal byla falešnou nadějí. Zatím dojel Marcin, ani si nic nedal, jen si na chodbě oblíkal snad vše, co měl, a skoro společně jsme vyrazili do sjezdu. Zhruba v půlce začalo mrholit a já byl v klidu, vše jde podle plánu, jen ty mraky se mi na přeháňku zdáli moc masivní. Začalo pršet čím dál víc, takže jsem vytáhl pláštěnky, ale pořád jsem byl v klidu. V Orlickém Záhoří mi to nedalo, zastavil jsem u zavřeného obchodu a znova koukal na radar. Nevěřil jsem vlastním očím. Má pršet a lít aspoň půl dne. No co už, čekat nemá cenu, jedu dál. Ještě jednou jsem se na chvíli schoval pod stromy a pak, když déšť zase trochu polevil, vyrazil. A přišel rozhodující moment, příval deště, jako by na mě někdo vylil bečku vody a v momentě jsem byl durch. Na silnici okamžitě stálo snad pět centimetrů vody, ještě štěstí, že ani auta nejezdila. Mě už ale nezbývalo než jet dál.

Neratov a já durch

V solidním dešti jsem dojel do Neratova, kde jsem si poctivě zašel ke kostelu, a opatrně sjel k hospodě. Ta ale byla narvaná, takže jsem frčel dál. Za Bartošovicemi naštěstí přestalo pršet a už jen s různou intenzitou kapalo. V Žamberku jsem na náměstí našel pizzerii a dal si polívku s čajem. Naštěstí mi po návratu na kolo nebyla zima, což bývá největší úskalí těhle zastávek ve špatným počasí. Po příjemné cyklotrase jsem dojel do Letohradu, kde mě čekala malá Čížovina v podobě smyčky kolem zámku.

Letohrad a zvedací most na cyklostezce přes Lukavický potok

I dál cesta pokračovala po krásných cyklostezkách a ještě na kraji Letohradu mě překvapil zvedací most, který prý umožňuje zvětšit průtok vody při povodni. U zříceniny hradu Lanšperk jsem se dostal do mě dobře známých končin, ale taky začalo zase pršet. Na nádraží v Ústí nad Orlicí jsem se marně přeptal na hospodu ve staré výpravní budově. A když jsem chvíli u kafe z automatu čekal, až zase přestane pršet, profičel kolem Marcin. Ve stoupání přes Hrádek na rozcestí Štěstí jsem ho dojel a v táhlém sjezdu do Litomyšle jsem se těšil na slunce, které za mraky začalo vykukovat. 

Litomyšl, zámek a Klášterní zahrady

Na začátku Litomyšle cesta vedla kolem vyhlášené restaurace U Medvěda, která na nás s Marťou loni neudělala nejlepší dojem. Vzhledem k tomu, že mě čekala procházka kolem zámku a Klášterními zahradami, řekl jsem si , že jí dám ještě jednu šanci. Bohužel ani napodruhé salát Caesar neuspokojil mé chuťové buňky, ale jen žaludek. Kdybych věděl, že mě bude čekat vynášení kola po krytém schodišti Fortna, možná bych si dal jen polívku. Zajímavá byla i cesta přes řetězovou lávku u Smetanova domu. Litomyšl je vyhlášená nejen historickou architekturou, ale i tou současnou a vůbec designem a uměním zasahujícím do veřejného prostoru, ale některé věci už mi přijdou docela samoúčelné a dost nehezké. Třeba surové laminátové lavičky v zámeckém areálu, které prý budí emoce už 2 roky.

Řetězová pohyblivá lávka u Smetanova domu, schodiště Fortna

Laminátové lavičky v zámeckém areálu

Dva táhlé kopce za Litomyšlí přes Kozlovský kopec a Dětřichovské sedlo nabídly malé technické zajímavosti. Ten první netypické sloupy el. vedení a ten druhý přejezd úzkorozchodné vlečky z Mladějova do lomu Hřebeč. Následoval parádní nekonečný sjezd vesnicí Kunčina na okraj Moravské Třebové a pak krátké stoupání do Starého Města, kam jsem se těšil na večeři. Bohužel jsem si neověřil, že občerstvení u letiště už nefunguje, a hospoda na letišti byla taky zavřená. Do toho mi opět vypadl signál z navigace, takže pořádná krize. Naštěstí jsem navigaci zvládl v klidu rozchodit, dva mladíci u letiště mi sice potvrdili, že nejbližší otevřená hospoda je v Moravské Třebové, ale nabídli pivo, jak říkali je v něm spousta energie. A já po krátkém zvažování návratu do Třebové, vyrazil dál směr Bouzov, s tím, že jak najdu vhodnou čekárnu, půjdu spát, a ráno moudřejší večera.

Stoupání na Kozlov, rybník Hvězda u Opatova

Přejezd úzkorozchodné vlečky před Kunčinou a u letiště ve Starém Městě (LKMK)

Víc než štěstí se na mě usmálo ve vesnici Gruna, kde se ještě svítilo v hospodě a právě končila hasičská soutěž. Hasiči už ale dogrilovali a nabídli mi buď kořalky, nebo kofolu, ale v hospodě prý mají brambůrky. Kdyby brambůrky. Paní hospodská už zavírala, ale jestli prý 20 minut počkám, rozpeče mi pizzu. Poslední hosté mi vnutili panáka na seznámení a na tu cestu na Bouzov, co mě ještě čeká, naštěstí jsme si vzpomněl, že zelená docela příjemně osvěží...:) Během toho, co jsem se ládoval pizzou, šli poslední hosté spát a já si pak v klidu domluvil přespání na krásném podiu vedle hospody.

Gruna

Kramolna, Lhotky – Gruna  ↔ 175,54 km ↗  2583 m

https://www.strava.com/activities/7421407878

https://www.strava.com/activities/7421421044

Den 5 – 6.7.2022

Budík jsem opět o půl hodiny odložil a vstal až 5:30, pomalu se sbalil a vyrazil s vyhlídkou snídaně až někde v Litovli. Ale v Městečku Trnávka se na mě usmálo štěstí v otevřeném COOPu a navíc mi slunce prodírající se ranní mlhou skrz zříceninu hradu Cimburk připravilo skoro až romantickou podívanou.

Městečko Trnávka, na kopci hrad Cimburk

Na vytrávení snídaně naštěstí přišel přesun po rovině za Chornici a tam stoupání do Hartínkova. Sjezd po nové úzké silničce k Vranové Lhotě byl hódně prudký a patřil k těm dobrodružnějším. Údolí Třebůvky mě ničím překvapit nemohlo, stejně jako stoupání na Bouzov. Ale zdání klame a v serpentýně na kraji Bouzova začalo pršet.

Bouzov

U Bouzova mi končila trasa v navigaci a nová nešla nahrát, naštěstí to znám, takže jsem nastudoval trasu na mapy.cz někam po Slavětín a vyrazil, že to zkusím tam. Cestou jsem si teda ještě zajel k parkovišti na nějaký občerstvení a někde kolem Javoříčka naštěstí přestalo i mrholit. Na zastávce před Slavětínem se mi bez problémů podařilo načíst trasu do navigace a já frčřel pěkně z kopce na úrodnou Hanou. V Litovli jsem si vybral nějakou hotovost, kdyby ještě byla potřeba, a pustil do nekonečných rovinek Litovelského Pomoraví.

Litovel a Náklo

Pískovnu Náklo jsem tentokrát objel po nějaké nové cyklostezce uprostřed polí, což byla docela nuda, a vydal se užít kostky v Příkazech. Nikomu to neříkejte, ale většinu jsem objel po chodníku. Příjezd a průjezd Olomoucí nenabídl žádné Čížoviny , pokud teda nepočítám dlažbu na Horním a Dolním náměstí. Důvod k zastávce jsem si našel až na Kopečku, kde jsem si v Restaurantu u Macků dal oproti Litomyšli výborný a vyzkoušený Caesar.

Olomouc – Horní náměstí

Kopeček, Tršice

Nepříjemně zvlněnou krajinou přes Tršice a Prosenice jsem dojel k cyklotrase kolem Bečvy. Tam jsem si pamatoval občerstvení před Lipníkem a začal se těšit na zmrzlinu, ale trasa vedla po druhém břehu a já se musel spokojit s malinovým Birellem ve stánku u mostu směrem na Přední Mlýn. Stoupání kolem lomu Podhůra znám z Šela maratonu a další a další malé kopečky si už opravdu žádaly nějakou odměnu. V Dřevohosticích v Kafe pod radnicí jsem tak objevil vítěze soutěže zákusků. Naprosto luxusní čokoládový dortík s pomerančovým krémem, který jsem si doplnil mandarinkovou zmrzlinou a Fantou, mi zvedl náladu až někam pod Hostýn.

Dřevohostice

Blížil se večer a přede mnou se zvedaly Hostýnské vrchy. V Bystřice pod Hostýnem u hřbitova jsem tedy zkoumal, jaká je šance na večeři na Hostýně,. Vyhlídky byly mizivé. Sjel jsem tedy do města a hned u první hospody U Hanuša zastavil, jenže vrchní zrovna uklízel ceduli a popelníky ze zahrádky, že zavírají. Ani jsem nemusel dělat hladový pohled nebo něco a už volal na kuchařku, máme tu hladového cyklistu, co mu ještě nabídneme. Nakonec jsem dostal pečený kuře s bramborem, kafe a zásobu vody skoro na zbytek závodu...:) No pod kopcem to nebylo úplně ideální, ale už stejně nebylo kam spěchat a tak jsem si udělal nahoru pár pěkných procházek. Náčelník Číža a i Kuba, co jel přede mnou, mě sice hecovali, abych to už dojel. Já si ale řekl, že dojíždět dlouho do noci nemá smysl, že si závěr v Beskydech chci užít za světla a že za Hostýnem ještě někde přespím.

Hostýn

Na Hostýně už bylo pusto prázdno a já se těšil na sjezd šeřící se krajinou. Jenže po necelém kilometru sjezdu mě čekal prudký výšlap na Bukovinu a pak ještě jeden na Grapy. Pak konečně prudký sjezd s krásnými výhledy do Rusavy, která plynule přechází v Ráztoky, a všude hned několik autobusových zastávek.

Sjezd z Grapů do Rusavy

Jenže všechny zastávky měly nějaké ale a já si říkal, že bych to ještě mohl posunout až do Držkové, kde je obchod a i nějaká ta čekárna by se našla. Dokonce jsem to napsal Martě a vyrazil. Ještě jsem se stavil v restauraci U Bílého koně a to bylo neštěstí ve štěstí. U restaurace byly totiž chatky, jedna z nich volná a lákadlu postele a sprchy nešlo odolat. Jenže tam taky nebyl vůbec signál a Marťa viděla na trackingu, že stojím, ale nepíšu, co se děje. Psala, volala, jenže mě se podařila poslat sms až za hodinu a půl, když jsem na doporučení majitelů vyšel kus nad chatku k lesu. Naštěstí mi bylo ráno odpuštěno, ale i tak mě štvalo, že jsem díky souhře neovlivnitelných událostí zbytečně Marťu vyděsil...

Gruna  – Ráztoka, Osada pod Grúněm ↔ 180,1 km ↗  2201 m

https://www.strava.com/activities/7429340207

Den 6 – 7.7.2022

I když mě majitelé restaurace lákali na snídani v 8:00, dal jsem si budík na 5:30 a 6:15 vyrazil do Držkové v naději, že tam u obchodu pořídím něco k snědku. Před dvěma lety jsme tam s Marťou přijeli do kempu, který nefungoval (mimochodem je stále na prodej), ale ráno se o nás moc příjemná paní postarala právě v obchůdku u hospody, dokonce nám otevřela záchody a uvařila kafe. Tentokrát jsem měl smůlu, protože obchod byl zrušený. No nic, tak jsem si první pořádaný kopec dne přes sedlo Na Trojáku k rozhledně Maruška dal nalačno.

Chatka u restaurace U Bílého koně, Na Trojáku

Rozhledna Maruška

Z vrcholku Bludný následoval další prudký a dechberoucí sjezd do vesnice Hošťálková, kde naštěstí obchod nezrušili. Potom přesun údolím Vsetínské Bečvy do Bystřičky a táhlý kopeček k přehradě stejného jména. Tam jsem se musel trochu prokličkovat mezi hrází a masivním bezpečnostním přelivem a nabrat dech na stoupání ve Velké Lhotě.

Přehrada Bystřička

Hned za hrází následovalo stoupání do Velké Lhoty, která je mimo jiné zajímavá tím, že v tamním dřevěném kostele byl v 19. století farářem Jan Karafiát, autor Broučků. Nám ale připravila mnohem krutější překvapení, které jsem naštěstí znal a byl na něj psychicky připraven. Po zhruba 1000 km totiž trasa nepokračovala do už tak docela prudkého kopce ke kostelu, ale odbočila do uličky kolem dřevěné zvoničky. Parametry tohohle kopečku jsou opravdu impozantní. Na necelých 700 metrech jsem musel nastoupat 113 výškových metrů, strava uvádí průměr 17,1 %. Ani mě nenapadlo se pokoušet o jízdu a udělal jsem si čtvrthodinovou procházku. Mimochodem, vítěz Ondra Loup, který tou dobou už po dvou dnech odpočinku jel domů do Brna, jak jinak než na kole, tuhle zabijáckou stěnu vyjel.

Velká Lhota

Vrcholové selfie a krásný výhled na Beskydy

Sjezd do Rožnova pod Radhoštěm byl hodně dlouhý a na úzké cestě jsem se několikrát musel vyhýbat protijedoucím autům. V Rožnově jsem dokoupil vodu na už opravdu poslední kopec a vyrazil. K chatě Mír to bylo hodně nezáživné, pak hodně prudké, takže jsem se zase prošel a na závěr se cesta pod hřebenem mezi  Radhoštěm a Radegastem dokonce začala vlnit a já už za každou zatáčkou vyhlížel konec. A ten přišel přesně 12:53, kdy jsem požádal kolemjdoucího turistu o cílové foto u chaty Maměnka na Pustevnách.

Cílové foto a zvěřinový guláš

Ráztoka, Osada pod Grúněm – Pustevny ↔ 71,75 km ↗  1637 m


Celková trasa Aš – Pustevny ↔ 1054,4 km ↗  15958 m
Celkový čas: 125h:30m respektive 5 dní 5 hodin a 30 minut
Celkový čas jízdy: 61h:11m:25s
Celkový čas přestávek: 64h.18m:35s
22. místo z 23 v cíli a 29 na startu...

Přehrání trackingu závodu: https://cs.follow.me.cz/tracking/RACZ2022/


Na chatě Šumná, kde ještě do včerejšího večera, respektive do půl jedné v noci, bylo cílové zázemí, jsem si dal zvěřinový guláš, pivo a kofolu. Rychle obsloužil socky a začal plánovat, jak se odtud dostanu domů. Jako nejpraktičtější se mi jevilo sjet po silnici do Horní Bečvy a po cyklostezce do Valmezu na vlak. Ještě když jsem dopíjel pivo, začalo kapat a radar nevěstil nic dobrého, takže jsem se přestal kochat a začal makat. Cesta dolů do Horní Bečvy byl fofr a i kolem Bečvy to parádně utíkalo, ale někde na půl cesty do Rožnova začalo pršet, chvílemi i docela dost. Už to bylo jedno, protože jsem věděl, že doschnu doma. V Rožnově jsem ještě koukl na tracking, kde je Peťa, který se ještě pořád statečně rval s tratí. Už stoupal do cíle a byl někde u chaty Mír. Když jsem dojížděl do Valmezu přestalo pršet, navigace mě krásně dovedla k nádraží. Nakoupil jsem jízdenky a u svérázného rockera v bufetu U Radky si dal druhé oslavné pivo a burgříka z pytlíku...

Trasa závodu byla naprosto úžasná, občas sice nevedla úplně po asfaltu a některé Čížoviny byly diplomaticky řečeno otravné, ale na to už jsem si za ty dva roky zvykl. Snad jen nedělní odpoledne mezi Českým Švýcarskem a Ještědem bylo trochu nudné a vleklé, ale jinak byla trasa opravdu pestrá a zážitek střídal zážitek. A hodně intenzivní byly všechny, ať ty příjemné, tak i ty nepříjemné. Každopádně už během posledních dní jsem si řekl, že jsem na tom furtšlapu už zvládl docela dost a že jestli bude nějaké příště, musím si konečně pořídit kolo s přehazovačkou...

sobota 16. července 2022

Race Across Czechia část 1.

Před startem, Aš kemp Pod Rozhlednou, sobota 2.7.2022 7:14

I letos jsem se přihlásil do silničního ultramaratonu, tentokrát to byl Race Across Czechia, který pořádá šumperský výtečník Radomír Čížek v rámci svého projektu Ultrabikers cup. Parametry byly věru zajímavé, délka lehce přes 1000 km a převýšení udávané v rozmezí 14 000–16 000 m. Start v sobotu  2.7.2022 v Aši, cíl na Pustevnách v Beskydech, Číža sliboval počkat v cíli do středy 6.7.2022 do 22:00. Limit pro mě dost na hraně, ale hratelnej...:)


Den 0 – 1.7.2022

Balení a příprava trasy už jsou docela rutinní záležitosti, obzvlášť když je trasa pevně daná. Využil jsem nabídky a na start do Aše na druhý konec republiky se svezl s Čížou autem. Za Hradcem Králové jsme ještě přibrali Petra Dostála, který svou ultrabikerskou karieru zahájil přesně ve stejný den jako já – 6.6.2020 na výzvě Ve stopách Rampušáka. No a silniční kolo si koupil letos v březnu, taky dobrej punk...

Skoro půlnoční opíkačka

Cestou jsme ještě trochu počmárali silnici na Klínovec a udělali nákup proviantu na večeři, snídani, restpointy atd. Do kempu Pod Rozhlednou v Aši (mimochodem kopec, na kterém stojí rozhledna, se jmenuje Háj...:)) jsme dorazili zhruba kolem 17:30 a nejvíc nás asi překvapila kosa kolem 16 °C.  Postupně se začali trousit závodníci, kteří z valné většiny dojížděli do Aše nebo do Chebu vlakem. Po registraci závodníků, předání čísel, trackerů a nějakém tom volném klábosení, kolem deváté Číža zahájil prezentaci svých projektů a představení nástrah, která nás čekají na trase. Až kolem 23. hodiny dorazili poslední závodníci a začala opíkačka buřtů. Pak už jen vyčistit zuby a spát...

Den 1 – 2.7.2022

Budíček 5:45, sprcha, 6:15 společná snídaně, dobalení kola a věcí, který Číža vezme do cíle, nastartování navigace, nějaký ty předstartovní fotky a jde se startovat. Skoro přesně podle plánu 7:30.


Po startu se většinou frčí z kopce, takže se pohodlně zapracovávám na chvostu. Ašský výběžek má tu správnou atmosféru Sudet, a tak mi nezbývá, než si zpívat Kittchenovu písníčku o vymlácených kostelech. Někde před hradem Seeberg jsme vjeli do mlhy a příjemná teplota znatelně klesla, takže jsem si musel ve Františkových Lázních natáhnout rukávky.

Výšlap k hradu Seeberg, Františkovy Lázně

Začínám se motat ve skupině s Kubou Kenclem a všema holkama. Na krásně klikaté cyklostezce kolem Ohře je všechny předjíždím, a někde u jezera Medard se začínám dokonce dotahovat k dalším borcům. Od vyhlídky Pískovec nacházím hodně podobné tempo s Petrem Hodovalem z Žacléře, který si mě pamatuje z Okolo Republiky, které už kvůli svému bydlišti jezdí pravidelně.

Vyhlídka Pískovec na lom Družba

Mezi jeden z největších objevů na trase byl pro mě rozhodně Loket s majestátným hradem na ostrohu nad klikatící se Ohří a malebnými uličkami plnými kaváren a hospůdek. Ale zatím bohužel není čas a důvod stavět.

Loket

Další komplikací a zajímavostí byla už na samém okraji Karlových Varů obora Linhart, kde jsme museli zajet na pozorovací lávku nad stádo daňků. A potom jsme se už doslova zřítili po rozbité a dlážděné cestě k Tržní kolonádě v samém centru Karlových Varů. O kousek dál na Jánském mostě na nás čekal spolupořadatel Štěpán se sladkou odměnou. Každý jsme nafasovali lázeňský oplatek.

Obora Linhart

Na Jánském mostě s Petrem Hodovalem a oplatkama, centrum KVIFF v hotelu Thermal

Cestu z Karlových Varů kolem Ohře do Kyselky jsem si dobře pamatoval z mojí první bikepackingové výpravy, takže to byl zase pěknej fičák až do Dubiny. Tam jsme si s Hodym dali polívku a trochu pokecali o našich cyklo dobrodružstvích. Taky nás předjelo pár závodníků v čele s první holkou Kamilou z Polska. Před prvním pořádným kopcem na Klínovec, nejvyšší bod celé trasy, jsme pak měli na vytrávení zhruba 13 km.

Krytý most Radošov, stoupání na Klínovec

Ve vesničce Damice to vypuklo. Parametry kopce jsou věru alpské, délka 22,1 km převýšení 950 m a cíl 1244 metrů nad mořem. Stoupání skoro konstantně kolem 7 %, takže nekonečná lehká dřina. Zhruba v půlce za odbočkou na Srní mi vypadl signál v navigaci, takže krátká pauza na restart a pak ještě jedna krátká procházka a jsem nad Loučnou pod Klínovcem, kde začíná Skiareál Klínovec. Dávám kolu u stánku a předjíždí mě Slovenka Helča. 

Výhled na Loučnou pod Klínovcem, německé lázně Oberwiesenthal a horu Fichtelberg

Tento úsek jsem znal pro změnu z mojí Czech Fixed Tour, tenkrát mi tohle stoupání bohatě stačilo, tentokrát už to byla jen třešnička na dortu a já jsem si ho pěkně užil, protože jsem zdravil závodníky, kteří se už vraceli z Klínovce a vyráželi dál do nehostinných Krušných hor. Nahoře jsem objel zavřenou rozhlednu krátce pokecal se Štěpánem, který mi tentokrát nabídl Esíčka s Nutelou, a sjel kousek dolů do restaurace U Staré lanovky na palačinku.

Klínovec
Místo u stolu jsem předal Kubovi Kenclovi a vydal se na přejezd Krušných hor. Při mé Czech Fixed Tour v roce 2018 na mě tohle pohoří udělalo hodně špatný dojem. Dlouhé roviny, minimum výhledů a pořád tak nějak stejná krajina mě trápily skoro celé dva dny. Tentokrát nám ale trasotvůrce Číža připravil mnohem pestřejší a úměrně s tím i náročnější trasu. Stoupání do vesnice Kovářská, kolem přehrady Písečnice na Lysou horu a z údolí Prunéřovského potoka do Celné byly jen rozehřátím před největším krpálem prvního dne. Krásný, technický a nekonečný sjezd kolem Křimovské přehrady do údolí Dolských mlýnů, kdy jsme klesli o dobrých 300 výškových metrů, nevěstil nic dobrého. A nic dobrého nás opravdu nečekalo. Stoupání úzkou a prudkou asfaltkou do Bečové, byl svým způsobem vrchol dne a nejen pro mě znamenal čtvrthodinovou procházku, u které jsem si moc neodpočal. Ale aspoň jsem si pokecal se Slovenkou Helčou, kterou jsem tady na chvíli došel. 

Nad přehradou Písečnice

Hráz Křimovské přehrady

Ani dál to rozhodně nebyla procházka růžovou zahradou, takže když jsem za dalším těžkým kopcem z Boleboře do Svahové narazil na tak trochu maskovanou hospodu Hájovna, neváhal jsem a dal si první pořádnou večeři. Následoval v podstatě už jen sjezd do Hory Svaté Kateřiny, kde jsem měl vyhlídnutou autobusovou zastávku. Ale bylo ještě brzo, a tak jsem po krátké návštěvě Německa pokračoval v protisměru mé Czech Fixed Tour k oboře a přehradě Fláje.

Hospoda Hájovna ve Svahové a hraniční přechod Deutschneudorf – Nová Ves v Horách

Krušné hory, jak si je pamatuju, Rudolice v Horách

Za přehradou Fláje jsem se stmíváním naposled předjel Kubu, který mě upozornil, že dalším bodem na trase už je první restpoint na chatě Vitíška a né Cínovec, jak jsem si špatně myslel. Ale před tím jsem ještě musel překonat táhlé stoupání s výhledy na Moldavu a pokochat se už skoro nočním výhledem nad Mikulovem, který je podle mě nejkrásnější v celých Krušných horách. 

Přehrada Fláje, výhled nad Mikulovem

To, že první den ujedu 230 km a dorazím až na první restpoint na chatě Vitíška, jsem opravdu nečekal. Užil jsem si tam skvělou atmosféru, když jsem dorazil, bylo na restpointu asi 10 závodníků a chvíli po mně dojel ještě Kuba, který ale po gulášku stejně jako pár dalších pokračoval ještě dál. Já už jsem měl splněno víc, než jsem čekal, takže jsem se po guláši připojil k závodníkům, kterým správce chaty nabídl přespání na chodbě. Když k tomu připočtu ještě všechny závodnice, které si věřily a nocleh si domluvily dopředu, kvůli horečce odstoupivšího Mirka Navrátila, Poláka Marcina, který dorazil, když jsme šel spát, a Petra Šrámka, který dojel až kolem půl třetí v noci, spalo nás na Vitíšce nakonec 10.

Aš, Kemp Pod Rozhlednou – Mikulov, Chata Vitíška ↔ 232,72 km ↗  3604 m



Den 2 – 3.7.2022

Většina závodníku vstávala už před čtvrtou a zhruba 4:20 vyrazili opět do boje. Já se jen převalil a ještě chvíli si dáchnul. Budík 4:50, zrovna když náčelník Číža vyrážel stihat partu, která vyjela přede mnou. Já se v klidu sbalil a 5:50 vyrazil na Cínovec, kde jsem málem minul benzínku a plánovanou snídani.

Cínovec

I dál jsem neustále pokračoval v protisměru cesty, kterou jsem jel před čtyřmi lety při mém objezdu ČR. V ostrém ranním slunci mě cesta, ale bavila mnohem víc než tenkrát a široké rozhledy mi nepřišly ani trochu nudné. Malá komplikace nastala u Fojtovic. Na silnici totiž byla kráva, která se asi zatoulala z vedlejší pastviny a v klidu se krmila trávou v příkopu u silnice. Rozhodně jsem neměl odvahu projet kolem ní, a když jsem se ji snažil nějak vyplašit a zahnat, jen na mě divně koukala. Chvíli jsem řešil, že se vrátím do vesnice a najdu ve statku, který byl hned pode mnou, nějakou pomoc, ale pak jsem zvolil cestu velkou oklikou přes louku. Kráva mě neustále sledovala a já byl stále ve střehu připraven vzít nohy na ramena. Když jsem se vrátil na silnici, čtyřnohá kamoška o mě už nejevila zájem a v klidu si užívala asi tu nejlepší trávu široko daleko. Já frčel dál do Tisé, nad kterou se tyčí skalní město Tiské stěny.

Kráva za Fojtovicemi, Tiské stěny

Po poslední nekonečné krušnohorské rovince mě čekala zajížďka, respektive zacházka, na Děčínský Sněžník. Prý jde o naši největší stolovou horu a výhledy z rozsáhlé vrcholové plošiny do Německa a na České středohoří byly opravdu velkolepé.

Děčínský Sněžník, rozhledna a Restaurace Pod Rozhlednou

Výhled na České středohoří

Po hodně dlouhém sjezdu jsem se ocitl v Děčíně, kde mě čekalo neuvěřitelné množství Čížovin. Čížoviny jsou absolutně zbytečné, záludné a vše strašně komplikující zajížďky k různým památkám, schodům a dalším blbostem, o kterých si trasotvůrce Číža myslí, že nás budou v danou chvíli strašně zajímat a zpestří nám jinak „nudnou“ cestu skrz města. Děčín jich byl plný a jediná 2 pozitiva byla, že jsem se ocitl u Tesca, kde jsem si mohl vybrat cash, a při bloudění přes jeden z kruháčů, kde mě navigace naváděla do protisměru, jsem se uklidnil kávou a rozpečeným bagelem na benzince.

Děčínské Čížoviny: Ovčí můstek, podjezd pod hlavním nádražím, schody z mostu přes Labe na Staré Město, Staroměstský most ze 16. století, řetězová lávka pod zámkem a skalní průchod Tunýlek

Po všech těchto nástrahách jsem se konečně dostal na Labskou cyklostrádu a mohl frčet aspoň kousek po rovině opět na chvíli do Německa. Čekala mě totiž malá atrakce v podobě přívozu Schmilka. Při několikaminutovém čekání na přívoz mě dojel Petr Šrámek, který toho moc nenaspal a byl taky plný emocí z děčínských Čížovin...

Děčín, vyhlídka Pastýřská stěna z Tyršova mostu a historický Hraniční orientační sloup Republiky československé v Dolním Žlebu 

Přívoz Schmilka

Dojeli jsme spolu do Hřenska a tam se naše cesty zase rozdělily. Stoupání na Mezní Louku vůbec nebylo tak prudký, jak jsem si pamatoval, a tak jediné, co mě překvapilo a komplikovalo život, byly vykácené lesy, které mi připravily nepříjemnou výheň. Přesto jsem si dal polívku až ve Vysoké Lípě. Následoval krásný sjezd do Jetřichovic, kde jsem musel na povinou zajížďku ke skalnímu útvaru Poštolčí kužel.

Hřensko a vykácené lesy kolem Pravčické brány

Jetřichovice, Mariina skála a Poštolčí kužel

Ještě chvíli jsem se toulal soutěskami Českého Švýcarska, až jsem v Chřibské po zmrzlině vjel do Lužických hor. Tento úsek byl docela nudný a mě tam postihla první krize. Usínání za jízdy naštěstí zahnaly Mixle Pixle a já se mohl v klidu prokousat do Dolní Světlé, kde jsem si ve Staré hospodě dal jak jinak než palačinku. Číšník se mě ptal, jestli taky jedu ten šílený závod a že prý mí soupeři jsou tak hodinu přede mnou a je jich aspoň 16...:) Platil jsem kartou, takže jsem se naštěstí nemusel spoléhat na jeho počty, protože v tu chvíli bylo přede mnou v rozmezí asi 3 hodin 5 závodníků a nejblíž asi hodinu a půl přede mnou Kuba.

Trochu nudná cesta na Novou Huť a připravované Muzeum vojenské historie v Heřmanicích v Podještědí

I dál byla cesta spíš nudnější a moc tomu nepomohl ani první výhled na Ještěd, ani objezd náměstí v Jablonném v Podještědí a už vůbec ne odbočení z nejkratší cesty na Ještěd směrem na Kryštofovo Údolí, které ale způsobila uzavírka cesty z Křižan. V táhlém kopci k nádraží v Křižanech jsem se doslova griloval a ke krátké přestávce jsem využil všechny tři stromy, které vrhaly stín. Krásný sjezd Kryštofovým Údolím jsem si moc neužil a taky jsem nenašel nic k snědku, respektive jsem neměl odvahu na řízek s bramborovým salátem v hospodě U Kryštofa. Lepší to nebylo ani na předměstí Liberce, kde jsem objevil jen jakýsi stánek s místními popíječi lahváčů. Ale velmi sympatická prodavačka mi aspoň doplnila vodu a já si koupil kolu a slaný tyčinky. Opravdu slaný tyčinky, který jsem v Orlických horách vyhodil...

Ještěd z Křižan a z Liberce

Takto hodně improvizovaně vybaven jsem tedy vyrazil na třetí nejvyšší kopec celé trasy. A překvapivě jsem si užíval širokou silnici ala Skřítek až na rozcestí Výpřež. Tam se cesta po krátké rovince zlomila  a já si udělal krásnou procházku až na vrchol. Musím uznat, že Ještěd splnil má očekávání, nejen z dalekých výhledů, ale přímo ve stoupání je asi nejkrásnější horou v ČR a „raketa“ na vrcholu to vše jen korunuje. Cestou nahoru jsem potkal sjíždět Kubu a Polku Annu Koseskou. Nahoře bych asi fotil do teď, kdybych neměl hlad, který se mi naštěstí podařilo zahnat výborným a trochu dražším burgrem.

A Liberec z Ještědu

Vrcholová na Ještědu

Po večeři jsem se ještě pokochal západem slunce a hurá dolů. Hned pod vrcholem jsem potkal Marcina Witkowskeho a kousek za ním i Petra Šrámka. V Liberci – Pilínkově jsem měl vyhlídnutou vlakovou zastávku, ale dojel jsem tam moc brzo a navíc byla celá strašně rozsvícená. Takže jsem pokračoval, ale kdybych věděl, co mě čeká za kopec, možná bych si to rozmyslel. Stoupání Šimonovicemi na rozhlednu Rašovka bylo opravdu výživné a nikde žádná zastávka. Tu jsem objevil až po technickém sjezdu v Domaslavicích. Byla sice celá skleněná a uprostřed vesnice, ale lepší něco než nic. Když jsem šel spát, profrčel kolem Marcin a o čtvrt na dvě v noci mě probudil Peťa. Naštěstí místa na lavičkách bylo dost...

Západ slunce na Ještědu

Já a Dítě z Marsu 

Mikulov, Chata Vitíška – Proseč pod Ještědem, Domaslavice  ↔ 197,45 km ↗  3100 m


Den 3 – 4.7.2022

První autobus jel už 4:20, takže budíček ve 4. Peťa samozřejmě vyrazil dřív a já až 4:40, i tak z toho byl rekord závodu. Za Českým Dubem přišly kopečky, v kterých jsem se pokochal východem slunce a  výhledy na Ještěd. Ve vesničce Trávníček jsem předjel Peťu, který si stěžoval na záda. Já už se těšil na nějakou snídani, ale než jsem se dočkal, musel jsem ještě obkroužit zámek Sychrov a zajet si ke zřícenině hradu Frýdštejn.

Stoupání do Hradčan a ranní mlha kolem osady Trávníček

Sychrov, Arturův hrad a zřícenina hradu Frýdštejn

Druhý restpoint v Boučkově statku v Malé Skále byl v tuhle hodinu zavřený, naštěstí hned vedle byl obchod. Skalní hrad Vranov a i okolí tohoto rekreačního střediska asi stojí za vidění, ale množství turistů a vodáků, kteří si už ranní cestu do obchodu zpestřují lahváčem, bylo na můj vkus trochu moc.

Malá Skála, snídaně a Boučkův statek

Cestou do Turnova jsem musel překonat Jizeru po železničním mostě a pak si užít opravdu pěknou cyklostezku kolem Malé Jizery. Škoda, že to stejné nemůžu napsat o průjezdu auty ucpaného Turnova, kde nechyběla ani procházka skrz jakýsi park a hledání objížďky jedné nadobro uzavřené ulice.

Turnov

Za Turnovem dva těžký kopce a Český Ráj. Do údolí Žehrovky jsem vjel Pekařovou bránou z roku 1914, která je prý nejkratším tunelem v Evropě...:) Nejhezčím úsekem bylo asi stoupání křivolakou soutěskou kolem tábora za Čertoryjí do Krčkovic.
Pekařova brána a údolí Čertoryje

Zakončení opravdu pěkného putování Českým Rájem proběhlo u zámku Hrubá Skála, kde jsem si u polívky pokecal s jedním fanouškem ultracyklistiky o brašnách a té strašné spoustě závodů, co už existuje. Už v kopcích za Turnovem jsem v dálce zahlédl charakteristické panorama zříceniny hradu Trosky a teď nastal čas tyto dvě monumentální věže Babu a Pannu objet. Zvláštní je, že i když trasa obkroužila Trosky ze severozápadu v protisměru hodinových ručiček až na jihovýchod, měl jsem pocit, že je pořád vidím ze stejné strany a obě věže jsou pořád pěkně vedle sebe. A to už jsem přitom pohádku Princ a Večernice pár let neviděl...:)

Trosky, vlevo Baba, vpravo Panna

Cestou do Jičína, kde byla zhruba polovina celé trasy, jsem musel překonat ještě Prachovské skály a díky zácpě u Parkhotelu Skalní město, to nebylo úplně jednoduché. V Jičíně u kafe jsem zjistil, že vítěz už dorazil do cíle, zvládl těch 1000 km za 50 hodin, nechápu! Cestou do Nové Paky jsem potkal geodeta, který právě stříkal na silnici ty bílé čtverečky, co slouží k vytvoření digitální mapy. Chtěl jsem si ho vyfotit, ale říkal, že mi musí stačit jen auto...:)

Cipísek v Jičíně a novopacký pivovar

Moskvič u Pohádkového domku v Krčkovicích a čerstvě nastříkaný čtverečky za Jičínem

V Nové Pace další kafe a dortík. Pak městečko Pecka se zříceninou stejnojmenného hradu, výhledy na Krkonoše a stoupání na nejvyšší bod třetího dne Zvičinu 671 m. Ve stoupání jsem si trochu zazávodil s rodinkou na cyklovýletě a myslím, že je naše vzájemné předjíždění pobavilo víc než mě. Nahoře jsem dojel Poláka Marcina, ale moc jsme nepokecali, protože zrovna odjížděl. 

Zvičina, Kostel sv. Jana Nepomuckého a Raisova chata

Po dlouhém sjezdu přišla krize a trochu mě zaskočila přehrada Les Království. Měl jsem za to, že ještě před tím musím projet Dvorem Králové, takže když jsem uviděl pseudogotickou hráz, měl jsem chvíli pocit, že mám okno a vůbec si nepamatuju průjezd městem. U pizzy v občerstvení Na Vyhlídce jsem si ale vše vyjasnil a uklidnil se. Dvůr Králové nad Labem byl teprve přede mnou. Jinak až kýčovitá hráz přehrady a domek hrázného se nápadně podobají Dalimilově rozhledně na Větrově.

Přehrada Les Království postavená 1910–1919

S plným břichem to kolem Labe docela frčelo a mě čekala další významná pamětihodnost. Hospital Kuks se sochami Ctností a Neřestí. Závodníci přede mnou si stěžovali na průchod areálem a parkem, kde prý bylo hodně lidí, co jim vadí cyklisti. Ale kolem půl sedmé večer tam byl neuvěřitelný klid, akorát jsem se málem neprotáhl úzkou brankou ven z areálu...:)

Kuks

Kuks

Většinou po parádních cyklostezkách kolem Labe a chvíli i Úpy jsem objel Jaroměř a vytřásl si duši na kostkách skrz pevnost Josefov. Když už jsem myslel, že to mám za sebou, odbočil jsem na nekonečnou rovinku kolem letiště a objevil tam jasnou vítězku soutěže „nejhorší dlážděná cesta“, která trumfla i dlažbu v Příkazech, co mě teprve čekala. Pořád tak nějak na pohodu po rovině jsem dojel k Rozkoši, jejíž objetí moc rozkošné nebylo, ale aspoň to odsejpalo. V České Skalici jsem měl v plánu večeři, ale už bylo pozdě, a tak jsem si vybíral mezi pizzou a kebabem, no a ten jsem ještě neměl.

Josefov

Rozkoš, Česká Skalice

Po večeři už zněl úkol jasně, projet Babiččino údolí a dorazit na vyhlídnutou autobusovou zastávku. Zámek Ratibořice byl při západu slunce opravdu fotogenický a v Babiččině údolí jsem byl úplně sám, takže první část úkolu vyšla na výbornou. Ta druhá už byla trochu horší, protože mě čekalo pár kopečků a i nějaké procházky. Ale i to jsem zvládl a zastávka byla opravdu luxusní, hlavně ohromná lavička měla v kombinaci s karimatkou parametry postele...

Zámek Ratibořice

Babiččino údolí

Proseč pod Ještědem, Domaslavice – Kramolna, Lhotky  ↔ 196,82 km ↗  2833 m


Pokračování brzy...