Dnes zkusím jen psát. Nebude to o kolech, ale první koncert
jedné z mých nejoblíbenějších kapel po 22. letech si to zaslouží. Cabaret
Voltaire byli jednou z nejinovativnějších kapel druhé poloviny 70. let 20.
století. Spolu s Einstürzende Neubauten a Throbbing Gristle stáli u zrodu
industriálu a v 80. letech položili základy house a techno music. Pak, ale
jejich sláva uvadala až v roce 1994 vyšlo poslední album The Conversation a poslední koncert se
odehrál ještě o 2 roky dřív. Oba pozůstalí členové Stephen Mallinder a Richard
H. Kirk se dál věnovali hudbě a hlavně Kirk pod několika pseudonymy vydal mnoho
desítek desek. V posledních letech osobně dohlížel na vydávání
exkluzivních boxů své domovské kapely pod hlavičkou Mute records.
V souvislosti s tím se též objevili informace tom, že není zcela
vyloučena možnost vzniku nové desky Cabaret Voltaire. Zda k tomu dojde je
zatím nejisté, ale další indicií se stalo vystoupení na neméně legendárním
festivalu Berlin Atonal. Richard H. Kirk ho obstaral sólově a uvedl slovy: „ featuring
exclusively new material and no nostalgia.“
I když setlist festivalu nabízel víc zajímavých jmen
(Biosphere, Murcof), nebylo těžké se rozhodnout pro sobotu, kdy návrat Cabaretů
doplňovali pro mě sice neznámí, ale po pár posleších očekávání hodní plus mínus
ambientní umělci ze všech koutů světa.
První byl v 18:00 zástupce stylotvorného labelu Raster-Noton
Senking, který vystupoval na speciální 4D Sound stagi v přízemí
minimalisticky brutálního prostoru klubu Kraftwerk. Absence podia a jakékoli
vizualizace přinutil posluchače semknout se v jakýsi kmen uprostřed scény
mezi 16 věží reprosoustavy. Zvuk zde poletoval zleva doprava, zepředu dozadu,
přibližoval se vzdaloval, točil se dokola a někdy se jen tak protáhl kolem.
Plíživý dubstep Senkinga zde tak trochu hrál druhé housle a jen naplňoval
prostor zvuky. Pravdou, ale je, že když člověk zavřel oči a nechal se unášet
zvukem, dostalo se mu těžko popsatelného a asi i těžko opakovatelného zážitku.
Hned na začátku nám byl naservírován první vrchol večera.
Ve 20:00 se dění přesunulo na vysutou hlavní stage, kde
beatu prostý ambient za doprovodu rozostřené videoprojekce servíroval italský
producent Neel, polovina projektu Voices From The Lake.
Po něm přišel na řadu Max Lodebauer ex-člen Sun Electric a
jeho lehkými rovnými i polámanými beaty prodchnutý set víc upomínal právě
tvorbu tohoto dua z 90. let minulého století než zasněné noisové plochy
jeho sólových desek. Celou show doprovodilo jen několik světelných paprsků bílé
a červené nebo žluté barvy.
V deset se podium zaplnilo třemi členy projektu Bleed
Turquoise, z nichž jeden hrál na baskytaru a během koncertu dokonce došlo,
tohoto večera poprvé a naposled, na zpěv. Zajímavá kombinace dunivé postpunkové
basy a postupů typických pro laptop music zněla trochu jako Joy Division
z vysavače, ale nepostrádala atmosféru a drive. Atmosféru umocňovala a drive brzdila další minimalistická
videoprojekce rozpíjejících se barevných skvrn ve vodě.
A pak to přišlo. Trocha hvězdného zdržování podporovaná
logem festivalu na projekci a byl tu ten
okamžik, na který se čekalo skoro čtvrt století. Projekce rozdělená do tří oken
ve stroboskopickém tempu odsekávala koláž sestříhanou jako z vysílání
CNN. Po natáhlém intru se na několikátý pokus rozjel dusavý beat a ze změti
samplů občas vystoupil nějaký ten známý a člověk si už už říkal jo to je
Sensoria nebo Crackdown, ale žádného známého hitu jsme se opravdu nedočkali.
Bohužel jsme se, ale nedočkali ani něčeho nového nebo nečekaného. Celý set byl
jako deska z roku 1990 Groovy,
Laidback And Nasty tedy našláplý, uvolněný a špinavý, což ale nelze brát jinak
než jako pochvalu a energie s jakou se to celé řítilo nevypadala na to, že
za horou modulů stojí 58-letý pán v obleku, ale 18-letý electropunker
v kožené bundě. K dokonalosti tomu asi opravdu chyběl jen Stephen
Mallinder u mikrofonu, ale rozhodně bych nebyl tak radikální jako většina fans
třeba na slicingupeyeballs.com a netvrdil, že bez něj to nebyli Cabaret
Voltaire. Na druhou stranu kdyby Richard H. Kirk vystoupil pod jakýmkoliv jiným
svým pseudonymem asi bych do Berlína cestu nevážil. Druhý vrchol večera.
Poslední položkou sobotního setlistu byli FIS
z dalekého Nového Zélandu, ale na jejich vystoupení už chyběla energie. Po
jejím doplnění nebezpečně pikantním burgrem a nebezpečně silnou kávou sice
došlo na ještě trochu toho křepčení na afterparty v Tresoru, ale to už je
jiný příběh.
A jaký tedy byl sobotní večer na Berlin Atonal.
Industriální, impozantní a inspirativní. Prostory Kraftwerku jsou sami o sobě
uměleckým dílem, které doplnilo ještě několik instalací. Nejhypnotičtější byla
jistě soustava kvílících a chaoticky blikajících roztočených ramen Parsec od
skupiny Macular. Celý minimalistický koncept byl jistě velkým kladem, ale přece
jen po několika hodinách strávených v tomto strohém prostředí začínal
nudit. Vizuální stránka koncertu spočívající jen v rozvíjení jednoho
motivu sice jasně identifikuje konkrétní bloky jednotlivých vystoupení, ale
nemůže podchytit a zvýraznit různé hudební nálady jednotlivých skladeb, což se
dalo považovat za klad jen u jednolité zvukové plochy Neela. U všech ostatních
projektů se vizuální stránka se zvukovou často míjela, což
platilo i pro velmi rytmickou, ale na jednom tempu a mustru postavené
vizualizaci Cabaret Voltaire. Podobné rozpaky u mě vyvolala i práce VJs na loňském
festivalu Lunchmeat v Praze. Ale možná je to jen můj osobní problém a
rozhodně nemůže zastínit opravdu masivní zážitek, kterým i jen jeden večer
v Berlínské elektrárně byl...
