středa 12. září 2018

Takové to letní bajkování.

15.července 2018

Welzlův mtbmaraton Zábřeh.

Týden po návratu z mé cesty kolem České republiky jsem kromě cest do práce nesedl na kolo, tak mě napadlo si trochu protáhnout nohy v ostřejším tempu. V Zábřeze mají na výběr buď jeden nebo dva 25 km okruhy a nebylo moc těžké vybrat tu delší variantu. První zajímavější polovina okruhu obsahuje krásný singltrail v Bořinách a na ten jsem se těšil tolik, že jsem si ho byl okouknout den předem. V závodě se mi docela dařilo, dokonce bych řekl, že jsem aplikoval oblíbenou cyklistickou taktiku, začít naplno a postupně zrychlovat. Bylo z toho 44. místo ze 76 v čase 2h:12m.







12. srpna 2018

Jesenický Double.

Vyjet v jeden den na Dlouhé stráně a Praděd je moje oblíbená kratochvíle a letos jsem si ji dopřál na single speed MTB. První na řadě byly Dlouhé stráně, klasickou cestou z Vernířovic přes Branku a Vyhlídku. Dolů jsem se vydal bikeparkem po červené trase Stará medvědice. Letos toho moc v terénu najeto nemám a mé brzdy taky nebyly v nejlepší kondici, takže jsem to spíš jen přežil, než abych si užil. Po polívce jsem vyrazil směr vypuštěná dolní nádrž Dlouhých strání, rozcestí U Kamenné chaty, Petrovka, Švýcárna a Praděd. Po povinném selfíčkování, jsem se vrátil na Švýcárnu na knedlíky a kafe. Při návratu do údolí přes Kamzík, Červenohorské sedlo, Pod Šindelnou a Přemyslov do Bukovic mě překvapila zpustlost zkratky za Kamzíkem a nový asfalt na cestě Pod Jelení skalkou. Takže místo na Pekařov jsem se nad Loučnou vydal směr Velké Losiny a pod Bukovkou domů.

Vyhlídka 1010m.n.m.

Švýcárna zpod Dlouhých strání

Praděd zpod Dlouhých strání

Rozcestí pod Dl. stráněmi a Rysí skála

Dlouhé stráně horní nádrž

Vypuštěná dolní nádrž PVE Dlouhé stráně

Česla, kterými se napouští dolní nádrž vypadají opravdu impozantně

Údolí Divoké Dsné pod dolní nádrží

Nově dláždění zvané štětování na cestě mezi Kamzíkem a Švýcarnou.

Štětování je technologie používaná už od středověku
Švýcárna
Praděd



Petrovy kameny

Pohled na obě nádrže Dl. strání od Kamzíku

Praděd a Dlouhé stráně zpod Šindelné hory

Praděd a cesta na Červenohorské sedlo zpod Šindelné hory

Rapotín 
25. srpna 2018

Moravský bikemaraton Leština.

17. účast na této povinné události konce prázdnin byla ve znamení už loni avizovaného návratu na 80 km trasu. Mému bajku pořád chybí přehazovačka a tak mi opět musel vystačit převod 38x18. A až na nějaké ty křeče na posledních asi 15 km to ani moc nebolelo. Třetí nejlepší čas v historii 3:50:02 mluví za vše. 36. místo z 56 celkově taky není k zahození a celý náš tým "Štamgasti a syn" to dal pod 4 hodiny, takže velká spokojenost na všech frontách...

"Štamgasti a syn" před startem.

Jako obvykle na chvostu.

Těsně před občerstvovačkou v Rohli.

Občerstvovačka v Rohli.
Technický sjezd kolem Vitošova.

Mezičas v Leštině po 50 km 2:12:36.

Do cíle letos na pohodu s premiantem na 80 km Dominikem.

čtvrtek 23. srpna 2018

Czech Fixed Tour.

Loni na podzim mě napadla pošetilá myšlenka objet Českou republiku po silnicích, které jsou co možná nejblíž hranicím. V lednu jsem si celou trasu rozkreslil do 14 etap, při celkové délce 2239 km to znamenalo průměr 160 km na den. No a koncem května jsem si řekl, že jestli se chci do téhle výzvy pustit, měl bych se aspoň trochu připravit. Dokoupil jsem si teda nějaké ty brašničky na kolo, stan, časovkářskou hrazdičku, novou helmu a má milá Marťa mi nakoupila dostatečnou zásobu trenýrek. Poupravil jsem trasu tak, abych mohl nocovat v kempech. Provedl jsem několik testovacích jízd a Marťa si naplánovala 2 servisní cesty do Chebu a do Strážnice. Taky mi došlo, že je letos sté výročí vzniku samostatného Československa a tuhle bláznivou cestu můžu podniknout na jeho počest.

24. června 9:00

V neděli 24. června jsem přes zamračené nebe a spoustu přeháněk na radaru, vyrazil. První se mi do cesty postavily Orlické hory a Adršpašsko, ale pak už mě čekaly končiny zatím nepoznané. Krkonoše, Jizerské i Lužické hory si na mě připravily nekonečná stoupání, za které mě odměnily dechberoucími výhledy, jimž zpravidla dominoval Ještěd. Při dobývání nejsevernějšího bodu mé cesty, vesničky Lobendava ve Šluknovském výběžku, mě postihla první řekněme motivační krize, ale následná cesta nádhernými soutěskami Českého Švýcarska mě okamžitě vyléčila. Přesto jsem klesl až na dno České republiky a přeplavil se přes Labe v Hřensku. Potom jsem dva dny putoval nehostinnou a pustou krajinou Krušných hor po hřebenové magistrále. S odstupem času tento úsek už nevidím tak tragicky a někdy v budoucnu bych Krušným horám dal ještě druhou šanci, ale na konci června mě nekonečné rovinky s minimem výhledů, obklopené skoro až stepí sibiřského druhu docela deptaly. Taky jsem jedinkrát musel hodně improvizovat s noclehem, když jsem na Hoře Sv. Kateřiny zjistil, že kemp, který by měl dokonce provozovat městský úřad, nefunguje a ani asi nikdy nefungoval. Před divokým kempováním mě zachránil penzion Praha. Naštěstí na mě v Chebu čekala Marťa s první várkou čistých trenýrek, takže ani nevadilo, že jsem toho dne trochu zmokl, a po překonání Klínovce, nejvyššího bodu cesty, nakonec vynechal ten nejzápadnější – Aš.


Křížovky. Krkonoše.

Lipová alej z Albrechtic u Frýdlantu do Vítkova. Jizerské hory.

Ještěd z Lužických hor nedaleko Rynoltic.

Nejsevernější bod Lobendava.
 I cestou na Šumavu jsem vynechal několik příhraničních zajížděk, a tak jsem mohl jednu ze dvou skoro až mrazivých nocí strávit u našeho moře na Lipně. Ta druhá mě zastihla v České Kanadě a já se radši ukryl do chatky, což bylo po třetí a naposledy. Mezi tím jsem ještě dorazil do nejjižnější vesnice Studánky. No a pak už jsem se vrátil na Moravu, kde jsem si užil dva sice docela tropické, ale rovinaté dny. Ve Strážnici mě opět čekala výměna trenýrek a milá společnost té nejlepší provianťačky na světě... Cesta kolem Slovenska se od hranic asi nejvíc vzdálila, což má asi jistou logiku, protože dlouhá léta to vlastně žádná hranice nebyla, a tak se kolem ní nevytvořila potřeba cest. Mě tady čekaly poslední neznámé hory Beskydy, nejvýchodnější místo Vendryně a poslední a asi i největší krize při průjezdu Ostravskem. Předposlední den do Osoblahy mi na Slezské magistrále pro změnu nabídl několik šotolinových úseků po cestách necestách. Závěr přes moje domovské Jeseníky už byl vyloženě pro radost...:)


Lipno.

Lipno nad Vltavou.

Slavonice.

Hranice Čech a Moravy u Rancířova.

Mikulov.

Nové Mlýny.

Lednicko-valtický areál.

Lednice.

Strážnice.

Vsetín.

Třinec.

Areál čs. opevnění Hlučín-Darkovičky.

Slezská magistrála.

Branná.
Celá cesta nakonec měřila 1897 km, při kterých jsem nastoupal asi 20 320 m. Nejdelší etapa byla sedmý den z Babylonu na Lipno 171 km (1840 m převýšení) a nejkratší, čistě turistická, den desátý z Pavlova do Strážnice 81 km (140 m převýšení), průměrně jsem za den urazil 135,5 km. Za celou dobu jsem naštěstí neměl žádný defekt, jen jsem pravidelně mazal řetěz a dvakrát ho dopnul.

7. července 18:00
Bylo to úžasných 14 dní. Výrazně jsem posunul své hranice a ověřil si, že vydržím šlapat bez větších problémů 2 týdny den co den. Denním průměrem jsem ale trochu zaostal za očekáváním a do budoucna je tedy co zlepšovat. A všichni co mě znají, už jistě tuší, že nějaká budoucnost už se pomalu rýsuje nejen v mojí hlavě...:)