Po naivních plánech a pokusu přihlásit se do nějakého toho ultra dlouhého závodu skrz celou Evropu, který naštěstí nevyšel, jsem si v lednu naplánoval „pohodový“ výlet do slovinských, italských a rakouských kopců. Plán byl jednoduchý. vlakem se nechám odvézt do rakouského Grazu, vyrazím na jih do Julských Alp, kde se stočím na západ, v Dolomitech uhnu na sever a přes Vysoké Taury se vrátím do Grazu. Cestou se pokusím zdolat Prelaz Vršič, Mangart, Passo del Cason di Lanza, Tre Cime di Lavaredo, Hochtor a Sölkpass.
Den první 1. července 2019.
Ráno jsem si musel přivstat abych stihl v 6:58 vlak ze Zábřeha do České Třebové, kde jsem naskočil do railjetu Vindobona, který mě popovezl 452 km do Rakouského Grazu (Štýrského Hradce). Hned za Vídní mě překvapily pořádný kopce se zbytky sněhu. Naštěstí na cestě jsem moc kopců nepotkal což bylo jediný štěstí, protože mám pocit, že takový vedro jako tady jsem ještě v životě nezažil. Jediný teploměr, který jsem potkal ukazoval 35°C ale měl jsem pocit že vzduch kolem má aspoň 40° protože mě normálně pálil i ve stínu. V prvním náznaku stoupání mě málem ranilo a když jsem se dodrápal do stínu asi 5 minut jsem to rozdýchaval a zbytek vyšel pěšky. Nahoře jsem pak popadával dech dalších 10 minut. Naštěstí další a už opravdové kopce přišli až po 6 hodině, kdy se trochu zatáhlo a ochladilo. Jestli bude zítra takový vedro, tak se mi snad roztaví kolo. O půl osmé jsem došlapal opravdu zahřívacích 70 km a dorazil do kempu v Eibiswaldu, ale protože tam není nic kde by mi uvařili zajel jsem si ještě do městečka na pizzu.
→ 74 km ↗ 530 m
 |
| Ostrý start v Gratzu přibližně 13:40 |
 |
| Deutschlandberg |
 |
| Wolfgangkirche nad Deutschlandsbergem |
Po perfektní snídaní následoval docela brutální kopec do jen 650 m vysokého sedla Radlpaß. Odměnou my byly první výhledy na Kamnicko-Savinjské Alpy (poddruh slovinských Alp). Pak jsem poznal záludnost slovinských silnic, protože některé z nich jsou jen štěrkové lesní cesty. První seznámení bylo ještě vcelku příjemné, ale na 60. km v údolí řeky Meža začalo peklo nebo možná očistec (moc se v těch kategoriích neorientuju). Věděl jsem že mě to potká, ale realita předčila očekávání. Stoupání na Solčavské sedlo vysoké 1280 m po štěrkové cestě se změnilo v pěknou procházku. A potom logicky přišel i sjezd a ten byl na 25 mm širokých pláštích doslova dechberoucí, stejně jako neuvěřitelné výhledy. Ale při stoupání na nejvyšší bod dnešní etapy, 1338 m vysoké Pavličevo sedlo na hranici s Rakouskem se spustila bouřka, která mě strašila už asi hodinu. Na první kolo jsem se schoval v penzionu Planinsky dom a dal si opožděný oběd. Pak vystoupal do sedla, ale začalo druhé kolo. Podle radaru byl konec v nedohlednu, takže jsem se vrátil do penzionu a vzal si poslední volný pokoj. Samozřejmě že jen co jsem se ubytoval vylezlo slunce...
Má první návštěva Slovinska na mě udělala velký dojem...→ 97 km ↗ 2180 m
 |
| První výhled na Kamnicko-Savinjské Alpy |
 |
| Drava v Dravogradu |
 |
| Stoupání na Solčavské sedlo |
 |
| Solčavska panoramska cesta |
 |
| Solčavska panoramska cesta |
 |
| Solčavska panoramska cesta |
Měl scénář stejný jako ten druhý. Dopoledne super a odpoledne bouřka. Ale popořadě. Po noci v posteli a vydatné snídani se mi do Pavličeva sedla moc nechtělo, ale nakonec jsem ho vyšlapl jedním tahem a na chvíli se opět ocitl v Rakousku. Sjezd dolů byl nekonečný, prudký a silnice tak akorát úzká na pořádný průšvih, ale provoz byl skoro nulový a když bylo potřeba kochat se raději jsem zastavil. Jen co jsem dojel do údolí čekalo mě další stoupání na Seebergsattel 1218 m. Bylo dlouhé, ale pozvolné, takže jsem dokonce ujel dvoum silničkářům, které jsem potkal. I sjezd byl v pohodě a po kafepauze pokračoval ještě asi 20 km krásným kaňonem řeky Kokra až někam k městu Kranj. No ale pak jsem se docela trápil a cestou k jezeru Bled dvakrát bloudil. Okolí jezera plné turistů a ucpané centrum města Bled mě moc neoslovilo. Ale musím uznat, že barvu má zajímavou, jako to jezero. No a pak jsem vyrazil na špatnou stranu což se mi docela líbilo, protože blížící se bouřka byla za mnou, ale po asi 5 km jsem se musel otočit a vyrazit zpět rovnou do bouře, kterou jsem přečkal v nějaké pizzerii. V lehkém mrholení jsem vyrazil dál a potom co jsem si zanadával při bloudění ve městě Jesenica, dorazil do kempu Kamne prý s úžasným výhledem na Triglav. K večeři jsem si v nedaleké vesnici Dovje v Piceriji Spajza dal zatraceně dobrou pizzu...
→ 117 km ↗ 1600 m
 |
| Výhled od penzionu Planinsky dom |
 |
| Výhledy při sjezdu z Pavličeva sedla |
 |
| Výhledy při sjezdu z Pavličeva sedla |
 |
| Výhledy při sjezdu z Pavličeva sedla |
 |
| Nad Jezerskem |
 |
| Jezero Bled |
Byl epický, přestože mi to vůbec nejelo a musel jsem vynechat nejvyšší sedlo Mangart 2072 m, a taky konečně vyšlo počasí. Ráno jsem vyrazil po cyklo dálnici do Kranjské Gory a tam odbočil na nakonec nejvyšší sedlo dne. Prelaz Vršič má 1611 m což je o chlup víc než Sněžka a zajímavostí je, že zatáčky na stoupání z Kranjské Gory jsou dlážděné. Já si užil bohatě a docela dost tlačil, asi stárnu... Všechny okolní kopce byly v mracích a až nahoře se mi otevřel krásný výhled do údolí na druhé straně. Sjezd byl úžasný a myslím, že ani nebyl tak prudký, ale asi delší. Po o jsem pokračoval údolím řeky Soča, kde jsem naštěstí zastavil u nádherné soutěsky Velika Korita. Někde před odbočkou na Bovec začalo nekonečne stoupání na sedlo Predel (Passo Predil) jen do 1156 m. Za majestátním mostem přes říčku Predel jsem tak nemusel moc přemýšlet, že bych odbočil doprava a škrábal se pod třetí nejvyšší horu Slovinska Mangart do sedla vysokého 2072 m. Na hranici s Itálií jsem si dal poslední Union Radler a sjel k jezeru Predil. Z cesty do mého dnešního cíle, městečka Chiusaforte jsem měl obavy, protože se podle mapy jevila jako hodně hlavní a je na ní docela dost tunelů. Ale středisko Nevee, respektive sedlo Sella Nevea, které mě překvapilo výškou 1190 m asi funguje jen v zimě. V úžasném sjezdu se zatáčkami v tunelech a neuvěřitelnými výhledy do hlubokého údolí jsem potkal všeho všudy 3 motorky a asi 8 aut... Stan jsem rozbil u hospůdky Stazione Chiusaforte u cyklostezky Alpe-adria a teď musím vymyslet co dál, protože mám přesně jeden den zpoždění a vlak z Grazu mi jede pořád v pondělí odpoledne...
→ 107 km ↗ 2320 m
 |
| Prelaz Vršič |
 |
| Velika Korita |
 |
| Most přes říčku Predel |
 |
| Sedlo Predel vlevo Mangart |
 |
| Lago di Predil |
Před dvouma rokama jsem se šumperskýma aeroklubákama projel cyklostezku Alpe-adria ze Salzburgu do italského Grada. Úsek z Tarvisia do Gemony del Friuli mě uchvátil a tak jsem si kousek zařadil i do letošního výletu. Ale na podruhé už to taková pecka nebyla, přestože se po ní po ránu prohánělo jen pár trénujících silničkářů. Asi protože podruhé a taky jsem toho za poslední dny viděl tolik... V městečku Pontebba jsem ale odbočil nejen z Alpe-adria, ale i z naplánovane trasy na strade provinciale 110 a začal se škrábat do sedla Passo Pramollo jehož výšku jsem si nějak nestihl najít. No a byl to zase masakr. U tunelu, který byl na semafor mě dojel starší cyklista a rozuměl jsem mu výšku 156 tak jsem vydedukoval že 1056. Pořád mě hecoval ať jedu, ale já mu raděj popřál šťastnou cestu a dal si pauzu. U cedule s výškou 1000 m jsem si říkal, že asi ještě nebude konec a u cedule 1200 m jsem pochopil, že se dnes kouknu zase hodně vysoko. To jsem ale už byl totálně uvařenej, protože několik km nebyl nikde ani náznak stínu a já skoro pořád musel tlačit, což už mě ale trápilo ze všeho nejmíň. Asi 1230 m vysoko mě na chvíli zachránila hospůdka a magická kombinace Radler a Cola a taky jsem se koukl jak dlouho a vysoko ještě musím, čekaly mě ještě asi 4 km a 300 m. Naštěstí se většina dala jet a já si mohl nahoře 1530 m vysoko dát výbornou gulášovku. Dolů to šlo jako vždy rychle, ale nějak mě z toho bolely ruce a já musel asi 4x odpočívat a fotit... V údolí bylo ještě větší vedro než na kopci a cyklostezka kolem řeky Gail byla nejen hrozně nudná, ale většinou i štěrková, takže jsem celkem bez problémů po silnicích s minimem provozu dorazil do Villachu a celý ho tak nějak objel do kempu Seehof u jezera Vassacher. U nejdražší večeře z celého výletu jsem pak začal vymýšlet co dál...
→ 102 km ↗ 1670 m
 |
| Městečko Dogna v údolí žeky Fella |
 |
| Passo Pramollo |
 |
| Passo Pramollo, pohled zpět možná i na Mangart |
Byl už takový docela nudný. Vymyslel jsem trasu kolem dvou velkých jezer Ossiacher see a Wörthersee. Mezi nimi jsem musel přejet skoro 1000 m vysoký kopečky, v kterých mi došla voda a já se přifařil na oslavu narozenin v domnění, že je to hospoda. Ale byli na mě hodní a nabídli mi dokonce dort. Taky jsem tam zjistil, že i v Rakousku umí silnice bez asfaltu, což mě překvapilo, protože jinak působí Rakousko hodně snobsky a prezentace finančních možností mi dost často přijde trochu samoúčelná. Důkazem čehož bylo okolí jezera Wörthersee. V Klagenfurtu, který leží na jeho východním břehu se konal Ironman, takže všude bylo spousta trénujících triatlonistů, lidí a zmatku. Naštěstí jsem hlavní centrum závodů i města úplně minul a pokračoval na sever do kempu nedaleko jezera Längsee, který je sice roztomile punkový, ale nevaří tam, stejně jako v nedalekém Golf clubu. A protože mi začala docházet hotovost, vyrazil jsem do nedalekého města Sankt Veit an der Glan, které taky žije Klagenfurtským Ironmanem. Výběr hotovosti byl docela zajímavý, protože před bankou, do které jsem se potřeboval dostat probíhal koncert a najít pak uvnitř stroj, který pochopí nějakou mou kartu a dá mi peníze nebylo vůbec jednoduché, díky bohu za piktogramy...
→ 113 km ↗ 1330 m
 |
| Osiacher see |
 |
| Wörthersee |
 |
| Wörther See, Pyramidenkogel nejvyšší dřevěná rozhledna na světě 100 m vysoká |
 |
| Hrad Hochosterwitz |
Díky tomu, že jsem si moc neprohlídl trasu, kterou jsem si den před tím vymyslel, čekalo mě jedno překvapení za druhým. U snídaně jsem tedy přišel na to, že Klippitztörl pass bude asi nejvyšším místem celého výletu a vyrazil. Stoupání bylo dlouhé asi 13 km, ale opravdu prudké byly jen poslední 4 km, takže sice pomalu ale relativně v klidu jsem ho vyjel a zbytek vyšel. Nahoře se můj předpoklad potvrdil a já si udělal vrcholové foto 1642 m vysoko. Začalo se mračit, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost, takže bouřka zhruba v polovině sjezdu mě docela zaskočila. V úkrytu pod stromy na mě sice nepršelo, ale skoro hodina, kterou jsem tam strávil byla celá věčnost. Za mírného mrholení jsem teda vyrazil dál. Chvíli po 4 jsem začal stoupat do kopce, za kterým jsem měl opět projet Deutschlandsbergem, 40 km bych podle mapy nečekal. Ale co už v hlavě jsem měl zafixováno, že kopce kolem tohoto města mají zhruba 1000 m, takže v poho... Když jsem se po hodině tlačení v hospodě u coly podíval na mapu a podle vrstevnic napočítal výšku bezejmenného sedla 1670 m udělalo se mi trochu mdlo. Ale hlavně díky vzteku, jak jsem z prominutím blbej jsem se nahoru dostal celkem rychle a před sedmou si nahoře dával gulášovku. Taky jsem našel kemp do kterého bude jednodušší se dostat, poprvé se přioblíkl (bylo tam jen 14°C) a vyrazil do nekonečného 22 km dlouhého sjezdu. Dole jsem minul Deutschlandsberg a po hlavní silnici, na které v neděli večer byl minimální provoz vyrazil směr Leibnitz. Asi 10 km před tímto městem jsem narazil na kemp, který mi mapa neukázala a u pizzy usoudil, že odtud to ráno do Grazu bude ještě jednodušší.
→ 118 km ↗ 2650 m
 |
| Klippitztörl pass |
 |
| Stoupání na Weinebene |
 |
| Stoupání na Weinebene |
 |
| Großer Speikkogel. |
Jsem se jen přesunul na vlak do Grazu, kam jsem dojel asi tři hodiny před odjezdem vlaku. Takže jsem stihl i malou obhlídku centra, z kterého mě zaujala hlavně budova Kunsthausu.
→ 48 km ↗ 330 m
 |
| Řeka Mur v Grazu |
 |
| Kunsthaus v Grazu |
